Zimní výstup na Mt Holdsworth v pohoří Tararua

Nějaký čas zpátky jsem tady psal o tom, kterak jsme se vydali do hor, a kterak jsme toho kvůli větru nechali, a kterak mě to spíš než mrzí motivuje k tomu, abych to příště zkusil zase. A tenhle víkend nastalo to příště. S sebou jsem vzal Francouzku, toor dal na dva dny (jep, takový to jídlo chudejch v Indii) a kocovinu roku k tomu (jep, udělal jsem to zas: whiskey, víno & piváci ou yeah). Tramp začal úplně stejně, jako všechny ostatní trampy tady: v hustý buši, kde stěží prosvitne slunce.

Když se po pár hodinách dostaneš konečně nad bush line, tzn. nad linii, kde už neroste buš, a všechno se najednou otevře a ty vidíš až k oceánu, a když pak spatříš tu krásnou chatu, kde máš strávit zbytek dne a noci, zahřívá tě už jen ten pocit sám o sobě. Připomínám, že máme zimu a i když jsme nepotkali v horách sníh, ledu bylo všude na tři kluziště.

Západ slunce a mlžné opary na hřebenech kopců ti na férovku oznamují, že dnešní den byl zase fajn. Dnešní - den - byl - zase - fajn.

Jelikož ještě večer mě můj mocný přítel kocák objímal svými pařáty stále stejně silně, chudák Francouzce nezbylo, než plíst. A abych uspokojil své okolí prahnoucí po její fotce, tak tady je.

Ráno bylo krásný jako každý ráno v horách.

Vydali jsme se tedy nahoru, kam jinam taky, že jo, a brzo dobyli Mt Holdsworth (1470 m).

Celou dobu nás provázel takovej vítr, že jsme se z toho několikrát regulérně skutáleli na zem. To společně s výrazem Francouzky bylo jasnými ukazateli, že je čas k ústupu, takže jsme zase nedokončili můj vysněný okruh Mt Holdswort - Mt Jumbo a zatímco naposledy jsem zavelel k ústupu po výstupu na Mt Jumbo, teď jsem zavelel k ústupu po výstupu na Mt Holdswort. Mezi oběma horama je totiž track, který vede po skalnatým hřebeni ostrým jako břitva, takovým tom hřebeni, ze kterýho se padá jen jednou v životě, takže mi tak nějak víc vyhovuje být živ a pokořen dole, než být neživ a lítostiv nahoře. Kdykoliv tě pokoří hora, je to tak moc nesobecký a upřímný pokoření, že jí to ani nemůžeš mít za zlý.

Hot pot je všechno dobrý v jednom

V poslední době si ujíždím na třech věcech: 1) asijským jídle, 2) vaření a 3) vlastním veganství. Všechny tyhle tři věci společně s mou neutuchající láskou ke sdílení a společnýmu žití jsem našel v jediný věci: hot potu. Vo co de? Jde to východoasijký koncept společnýho jídla, kdy doprostřed stolu dáš hrnec s kořeněnou a hodně aromatickou omáčkou, do který lidi kontinuálně hážou, co je napadne, a vybírají to zpět a rovnou pořádaj. Důležitý je, aby se omáčka pořád vařila, pročež můžeš použít můj oblíbenej rice cooker nebo speciální hrnec pro hot poty.

Omáčku připravíš z různýho koření jako je kurkuma, chilli, koriandr, zázvor, masala atp. Jednoduše to všehno rozmixuješ, vopražíš, přidáš fazolovou pastu a zaleješ vroucí vodou. Dalším krokem je, že vezmeš tolik misek, kolik máš hladovejch krků, a dáš do nich sezamovou pastu, čerstvej koriandr a ňáký tý sójovky, co máš zrovna po ruce, a nakládaný tofu. To je základ, bez kterýho se nehneš, a tak vojebat se dá všecko, že jo, takže ti v případě války, tuhý zimy nebo v době, kdy seš na pracáku, stačí sezamová pasta a sójovka.

Pak dáš na stůl, co tě napadne. Základem je listová zelenina a rýže a různý vomáčky, super je tofu (jestli používáš měkký tofu, prvně ho rozkrájej a strč do mrazáku, změní se textura a vono se pak nedrolí) a asijský psycha, co koupíš v každým asijským krámu (sušený houby, nakládaná zelenina, bambusový klíčky, rice cake, ...), jakákoliv jiná zelenina od dýně po brokolici, a jde se na věc. Listová zelenina je nejdůležitější proto, protože je uvařená během pár minut.

Princip je teď v tom, že každej dostane misku se sezamovou pastou a trochou rýže a hodí si do rice cookeru všechno, na co má zrovna chuť, a tak vono je to stejně jedno, páč se to za pár minut všechno smíchá a lidi tam hážou a vybíraj, co je napadne.

Asi netřeba říkat, že se jí hůlkama, že. Sezamová pasta je obyčejně dost výrazná, takže je dobrý to mixnout s omáčkou z hrnce uprostřed.

Celý proces jezení trvá typicky jednu až dvě hodiny a je to hodně komunitní záležitost, protože lidi si musej pomáhat a často spolupracovat na tom, aby se každej najedl a byl nakonec spokojenej. Dobrý taky je, že když takovou večeři děláš pro svý kámoše, je v podstatě jedno, kolik jich přijde - prostě připravíš hot pot a řekneš každýmu, ať přinese nějakou zeleninu, a tak v podstatě vaříte spolu. Už jsem dělal hot pot pro 2 lidi i pro lidí 10 a vždycky to bylo naprosto skvělý. V podstatě čím víc lidí, tím líp, protože tím víc různejch druhů zeleniny z nich můžeš vydolovat.

PS: Fakt jsem napsal recept?

Jednou tesař pořád tesař

Zélandský tesaře lze najít po celým světě. Je to proto, páč bejt tesařem na Zélandu není jenom vo tesání správnejch úhlů do krokví, ale je to i vo stavění betonovejch základů, bouchání opláštění nebo třeba stavění základního nábytku. Takový kluci pro všechno. Já byl u stavby tý mojí krásný základní školy celý čtyři měsíce - od doby, co se prvně koplo do země, až do doby, kdy se na ni vrhli mistři natěrači a začali jí malovat novej kabát. Jsem za to fakt rád, zas jsem dostal nějaký ty skilly do života. Poslední den jsem byl tak dojatej, že jsem si tu krásku ani nevyfotil. Tak tadydle alespoň jedna během dokončovacích prací.

A jak už to s náma stavařema bejvá, hejbeme se zrovna tam, kde je další stavba. Páč je další stavba firmy, dost daleko, přichází zima a mojemu vízu zbývá posledních pár týdnů, seznal jsem, že to je znamení opustit mý nástroje,

mý vlasy vod pilin, cihel a dalšího stavařskýho bordelu,

a jít zase jednou po svejch. Sorry my boss, bylo to krásný a bylo toho dost. Rozum mi sice velel vytřískat mý pracovní vízum do posledního dne, a tak kdybych se řídil rozumem, potil bych se do kancelářský židle na brněnským předměstí při bouchání powerpointový prezentace ještě teď. Co bylo to bylo, nastal můj čas dát tesařině na čas sbohem - aspoň jsem si to ten den, kdy jsem odešel, myslel. Po dvou dnech nestavění se to ale ve mě zase zdmulo a po jedný předlouhý noci plný snů o stavění dřevěnýho mostu do dávný minulosti padesátejch let jsem se na to vrhl zas, ale teďka už po svým. V místním kari vobchodě jsem si od krásný Indky obstaral palety a postavil z nich skříň větší než já, aby sme v tom našem multikulti domečku měli konečně důstojný místo pro všechny naše ricecookery.

Den na to jsem si zas ujel na skříňkách do naší kuchyně.

Jestli sem si do týhle chvíle myslel, že definitivní platnost má pouze rčení "Jednou punker pořád punker", teďka už vím, že "Jednou tesař pořád tesař" platí stejně tak. Holt některý věci v sobě prostě nezapřeš.