Zélandský podivnosti

Zéland je v mnoha věcech jiný a unikátní. Jiný vzhledem k mojí evropský zkušenosti, unikátní v mezích, které v mojí hlavě definují neunikátnost (tolik k politické korektnosti a teď tyhle pindy stranou). Něco už jsem někde nakousl, o něčem jsem se už rozepisoval, ale tady všechno pěkně pohromadě - co mě z poslední doby zaujalo.

• Neplatíme za vodu. Jasně, platíme ji z daní, ale nikdo tady nemá měřáky a voda je brána jako silnice - potřebuje ji každý, tak proč za ni platit zvlášť. Prej to tak je tady skoro všude, jen třeba v Aucklandu nebo Wellingtonu měřáky maj. Na elektřinu a plyn měřáky máme, a to se vždycky pěkně prohnem.
• Lidi tady choděj v gumákách. Není se co divit, je to tu kolem farma na farmě a gumáky jsou skoro jako módní doplněk - normálně vidíš borce oblečenýho podle poslední hip-hoperské módy a na nohách má zahovněné gumáky. Není výjimkou, že se nám někdo takový mihne i v knihovně.

• Free wifi je rarita, bezlimitní internet je luxus. Je to dáno tím, že na Zéland nevede moc optických kabelů. Mrkni třeba na mapu níže (zdroj). Jak vidíš, zatímco Evropa je protkána kabely, že nejde ani vidět, na Zéland vede jeden dva. Následkem toho většina lidí má omezené data stylem 10 GB / měsíc, free wifi je tak maximálně v dražších kavárnách a lepších knihovnách.

• Zákon o alkoholu dovoluje prodávat alkohol jen v určitý čas. Není to tak moc přísný, jako v Norsku, kde sis v supermarketu mohl koupit jen desítku a pro silnější piva už musel do Vinmonopoletu otevřenýho jen občas. Obecně je na Zélandu dovoleno prodávat alkohol v krámech od 7 ráno do 11 večer, v barech od 8 hodiny ranní do 4 do rána / v noci. V supermarketu koupíš pivo a víno, pro tvrdý musíš do specializovaných obchodů typicky zvaných poeticky Liquorland.
• 65 % veškeré energie pochází z obnovitelných zdrojů. Jasně, není to jako 98 % jako v Norsku nebo 100 % na Islandu, nicméně 65 % je fakt krásný číslo.
• Školný na zélandský univerzitě je kolem $25 000 za akademický rok. Jsou školy, kde se platí o pár tisíc méně, ale jsou školy, kde se platí mnohem více. Třeba zrovna knihovnický magisterský studium stojí těch 25k. Následkem toho tady titul pořád něco znamená a zaměstnavatelé na to slyší a než lidi něco začnou studovat, fakt si to pořádně rozmyslí. Na druhou stranu takovou částku typicky nikdo nedostane od rodičů ani to nemůže vydělat někde po brigádách během studií, takže si studenti typicky berou půjčky, které splácejí ještě hodně dlouho po absolutoriu.
• V práci mám placený pauzy, chodí k nám každý měsíc fyzioterapeut a je běžný chodit k pracovnímu psychologovi. Nejdříve k pauzám: vždycky po dvou hodinách si dám 20 minutový dýchánek. Říkají tomu buržoazně "tea break" nebo "break for a cup of tea", čili "pauza na šálek čaje". K fyzioterapeutovi: každý měsíc přijde postarší ženská, která se mě ptá, jestli mě třeba nebolí ruce od řazení knih, zápěstí od klikání na myši a celkově jestli všechno cajk. A psycholog? Ještě jsem neměl tu čest, ale vypadá to, že jestli k němu na dýchánek jednou za dva měsíce nepřijdeš, seš nějakej divnej a je dost možný, že si tě pozve na kobereček sám.
• Lidi chodí bosky. Už jsem to tady psal, ale přijde mi to pořád tak psycho, že to musím napsat znova. Prostě chodí bez bot (nebo v ponožkách) v dešti, do supermarketu, do hospody, do knihovny, do baru, na úřad, na pole, všude.
• Do buše je potřeba si čistit boty. Je to z toho důvodu, aby se zabránilo dalšímu zanášení přírody invazivními druhy a různými bakteriemi, které se ti lepěj na boty. Obecně jsou touhle čistotou Zélanďani posedlí a třeba na letišti není možný projít celní kontrolou, pokud máš na botech bláto. Opakovaně se mě třeba celník ptal, jestli mám trekový boty v batohu, páš jestli bych měl, chtěl by je vidět a jestli by se mu nezdály, v horším případě by mi je zabavil, v tom lepším nechal vydezinfikovat.
• Můžeš tady liskat a řídit. Prvně jsem si říkal, že to není úplně nejlepší nápad pít piváky a pak řídit, když jsem ale přišel na to, že je tady MHD sprosté slovo a bez auta jsi jako bez nohy, docela jsem tomu přišel na chuť. V krvi přitom můžeš mít 0,5 promile, což není nejmíň, odpovídá to nějakým těm dvěma, třema pivákům za večír. Prvně jsem se zdráhal, ale teďka už jako normálka jedu, i když mám v kuli. Vždycky to je v noci, když jedu od kámošů nebo z nějaký párty, takže silnice prázdný a nejedu víc, než těch 40 km / h. Jen pro případ, víš jak.
• Holky nechodí pravidelně na gyndu a zavítaj tam jenom, když maj nějakej problém. Jó tak tohle už je hodně specifický a asi to teďka vypadá, že se tady musím hodně nudit, že zjišťuju takový věci, á tak jako chápeš, člověk by měl mít přehled.

Na co jsem přišel v multikulturním bytě

Je to více než dva týdny, co žiju na jednom místě v multikulturním bytě. Já, Novozélanďanka, Korejec, Fidžan, Malajčan. I když už žiju ve studentských bytech více než 8 let, tohle je fakt škola. Ti, co mě znají, to vědí, ale kdyby tohle četl někdo, kdo mě nezná, nechť ví, že koncept rasismu je pro mě prapodivný pozůstatek z dob dobytí Ameriky a nerozumím mu a bavit se o tom, jestli by cikáni měli mít stejná práva gádžové, je pro mě stejně absurdní jako to, že pořád existuje Dělnická strana a jestli si dělám džouky z jiných národů, je to čistá žižkovská solidarita. Anyvej, zatím jsem tady v tom našem multikulti kutlochu, přišel na několik zásadních věcí.

• Kdo se nezačal regulérně dusit při vaření Fidžana, neví, co je to "dělat něco na kari". To takhle vemeš jakýkoliv pokrm od kuřete přes nohu krávy až po tofu, vysypeš na to kýbl kari a dáš to do trouby. Nevěřím, že může nějaký Evropan přežít více než 60 vteřin v tom čpavku, co se pak line z trouby. Už se mi to stalo v Norsku - sedíme takhle v kuchyni s Rézou a Terkou a najednou začneme slzet, špatně se nám dýchá a kašlem. Těžko na plících dává tušit blížící se kolaps. Nejdříve si myslím, že někdo páchá antraxový atentát na studentskou kolej, pak mi ale dojde, že sousedka z Indie si dělá hovězí na kari. Není to ani o tom, že tě to protáhne nebo odecpe nos, je to prostě fakt něco jako když si potáhneš z doutníku tak moc, že to nemůžeš vdechnout a máš pocit, že to je tekutina, ve který se vzápětí utopíš. Takový je to stejný s kuřetem, co na něho vysypeš dvě lopaty kary jako mojí spolubydlové. Před kari psychem tě neuchrání pokoj a zavřený dveře s otevřeným oknem k tomu; před kari psychem tě uchrání leda pivák v koutě zahrady, po nějakých 20 minutách už to je totiž cajk, prvotní zážeh je ale destruktivní.
• Každý máme jinou představu čistoty. Týká se to hlavně věcí kolem jídla, tedy kuchyně a všeho, co se v ní nachází od talířů po ledničku. Když kape prachem prosycený olej z digestoře, pro mě to už je fakt přes čáru a není to čistý a neokecáš to, nicméně některý z mých spolubydlících by byl schopen říct, že je to cajk a aspoň budu mít jídlo pořádně namaštěný a jestli mě to fakt točí, ať to setřu utěrkou, stejně už ji nikdo nepral od minulých Vánoc.
• Vařit a jíst na zemi je cajk. Jasný, nemáme nafukovací kuchyň, ale lidi tady normálka vařej na zemi. Prostě si sednou k zásuvce, zapojí do ní mixér a začnou si něco mixovat nebo si zeberou toustovač a začnou si mazat tousty na koberci. Když je plno u stolu, prostě dají talíř na zem, lehnou si k tomu a ládujou se vleže. Punk.
• Jíst rýži 5x denně 7 dní v týdnu je úplně cajk. Viděl jsem už něco podobnýho ve Španělsku, když Japonec nabídl Korejcovi uvařenou rýži v sáčku ze včerejší večeře a ten mu to z povděkem kvitoval a oba si nabírali hrstě a ládovali se, radujíce se jako když kojenec kákne do pleny. Přirovnal bych tu jejich posedlost rýží k té české obsesi pečivem, které někteří experti jedí 5x denně a když pak vyjedem do Itálie, jediný, co celou dovolenou děláme, je nadáváme, že ten italskej chleba není takovej křupavej víš jako ten náš, pravej českej bochník, rozumíš, a vůbec všichni Italové jsou úplný dementi, protože se nezmůžou ani na pořádnej chleba a ten jejich chleba je spíš takovej jakože veka, i když mu říkaj chleba, a stejně když srovnáš tu naši veku s tou jejich vekou, tak ta italská pořád stojí za hovno, jako celá Itálie a vůbec jako už tu nejedu a podej mi ještě lahváč, protože to jejich víno je předražený a kdybych to do prdele věděl, koupil bych si do petky vlastní, když jsme tankovali v Mikulově. Moji spolubydlové jednou za čas prostě koupí pytel rýže a je. Zatímco "normální" jídlo nešérujou, rýže je prostě něco jako jar nebo elektrika a náklady na ni se rozpočítaj mezi počet lidí v domě, protože ji přece potřebuje každý, stejně jako vzduch.

• Nechápu, jak jsem mohl žít celý život bez rice cookeru (hrnce na vaření rýže). To je tak skvělý. Hodíš tam hrnek rýže a hrnek vody, zmáčkneš čudlik a za 20 minut máš rýži jak lusk. Rýže z rice cookeru drží při sobě, takže se dobře jí hůlkama a ano, tušíš správně, moc příborů tu nemáme. Bydlí tu tři Asiati a každej má svůj vařič. Cítím se hodně out, asi si jeden taky pořídím. Tadyhle je jeden u nás na chodbě. Proč na chodbě? Tak logicky: kdyby ses třeba procházel kolem a dostal chuť na rýži, tak ať to máš po ruce, že jo. Sedneš a dlabeš.

• Některým věcem každý přiřazuje jinou funkci. Strašně těžko se tohle popisuje obecně, a tak zkusím být trochu konkrétnější. Ku příkladu jeden borec tady chodí do sprchy v plavkách, koupací čepici a plaveckých brýlích. Jasný, proti gustu žádnej tento, ale přece jen pro některý sprchový tradicionalisty typu já to může působit maličko netradičně. Ještě jsem se ho chtěl zeptat, co dělá s tím kolíčkem, ale nakonec jsem se rozhodl, že se nezeptám a nechám si to v tý romantický kategorii "nevím a nikdy nebudu vědět a v tom je to krásný", protože kdybych to fakt věděl, bojím že, moc romatniky ani krásy by v tom nebylo.

Dalším příkladem může být třeba křeslo, který je jako údajně děsně pohodlný, ale co z toho, že jo, když slouží už pár let jako komoda na vysavač. Sedět v něm se dá v podstatě jen v době vysávání, takže když jednou za čtvrt roku vyčíhneš ten správnej moment, je na ty 3-4 minuty celý tvoje!

Kdyby tě zajímalo, co že to je v těch pytlích před gaučem, tak věz, že to je tzv. "back-up rice", čili záložní rýže, to kdyby třeba nečekaně došel ten dvacetikilový pytel, co máme na terase, tak abychom neumřeli hlady, že jo, protože představa, že jíme něco jinýho, než rýži, je děsivější, než představa, že nejíme nic. Člověk se prostě nikdy nepřestane učit a podivovat se nad podivností světa, která umí dobře podkopat iluzi o vlastní nepodivnosti.

Wellington: jo, tak tady by to taky šlo

Mám v hlavě pár měst, kde si říkám, že by to jako šlo zůstat nějaký ten pátek, týden nebo měsíc, rok anebo dva či pět. Vedle Amsterodamu, Barcelony a zatím nepřekonatelného Trondheimu mezi ně přibyl Wellington. Hlavní město Zélandu se nachází na nejjižnějším jihu Severního ostrova. Přehlídneš ho okem poměrně rychle, přejdeš pěšky taky. Zatímco v centru jsou divadla, bary, koncerty a všechno tohle po kupě, předměstí je klidný a vesnický a když si vyjdeš na první kopec, jsi totálně osamocen v divočině. Takhle nějak vypadá celý město:

Knihovny tam mají punkový a skvělý.

Já si s Kačou střihl tripáka do místních kopců na západ od města.

Místy to tam vypadalo jako někde ve středním Španělsku neb v Izraeli,

hluk vln ti ale dával tušit, že tohle žádný trapný moře není, že tohle je nefajšovanej oušn.

Kdyby sis ještě náhodou nebyl jistej, podobný značky ti to potvrděj.

Léto tu bylo v plným proudu, aby taky ne, 1. prosince už začalo i podle kalendáře.

Cestou jsme minuli Red Rocks, což je rezervace tvořená lávou z erupce podmořský sopky nějakých dvě stě milionů let nazpět.

Ten den jsem měl to štěstí, že jsem uviděl svýho prvního nefalšovanýho tučňáka ou je!

Další dny už jsem se jen toulal Wellingtonem a obdivoval se tomu, jak je to město vlastně malý a přesto tam je tolik moc věcí, co můžeš pořád objevovat.

Poslední den večír jsem si dal s Kachnidlem klasické liskando při západu slunce na místní pláži. Kača, posílena burbounem, si pak hrála na kapitána a lezla všude možně.

I když do Wellingtonu jedu ještě několikrát, už teď mě mrzí, že si ho nemůžu vzít na další cesty s sebou.