Jednoduchý je dobrý

Je tomu pár týdnů, co žiju na Kanárskejch ostrovech. Svoje místo jsem zatím našel v místním buddhistickým a permakulturním centru na jihu Tenerife. Je to tu děsně jednoduchý, čili přesně tak, jak by to mělo bejt, přesně takový, jak chci žít a jak žít budu, protože takhle je to správný a dělá mě to šťastným a co víc od života chtít, než si hýčkat na klíně svý štěstí? Pro co jinýho žít, než pro štěstí svý a lidí kolem? Kdo by se chtěl dobrovolně zavírat do panelovejch kvádrů a koukat na světy v krabici, který nejsou skutečný? Co víc člověk potřebuje, než kytaru, dobrý tramperský boty a nebe nad hlavou? Není všechno ostatní úplně zbytečný? No a jak to celý v praxi vypadá? Asi tak, že mám domek tak akorát na postel a skříň na dva svetry.

Můj domeček pro letošní podzim

Terasu mám velkou. Je hodně praktická - nemusím ji zametat ani vytírat, nestála nic a roste mi na ní jídlo.

Terasa jak lusk

Kuchyň je relativně malá, za to hodně slunná a vzdušná dokonce tak moc, až nemusím řešit, na kterou stranu si dám okna, jestli nad dřez, abych při mytí nádobí viděl ven na sídlištní parkoviště, nebo raději na jižní stranu, abych měl ve svý umakartový kuchyni dostatek světla většinu dne. Světlo mám tak nějak furt a kolem úplňku i v noci, takže nemusím ani platit za umělý osvětlení, navíc jsem nemusel ani řešit, u jaký banky si na ty okna půjčit. Taky mám zrovna v kuchyni Gibiho, epickýho hajkera z francouzskejch Alp, kterej nám perfektně vaří za to, že si tam postavil stan.

Kuchyně

Záchod mám samostatnej, však co, žijem jen jednou.

Záchod

Schody do druhýho patra přesně tak, aby mě udržely fit.

Schody do nebe

Zahradu mám plnou skvělejch věcí, kde si můžu ujiždět se svýma permakulturníma experimentama. Výzkumná otázka: jak pěstovat zeleninu tam, kde prší pár dní v roce?

Klajbič a permakultura

Okolí je v podstatě jedno, a tak když už, tak aby hory nějaký byly, aby ti každou vteřinu měl kdo připomínat, že z hořího pohledu je tvůj život krátkej jako oka mžik a tak kde máš vzít čas na to bejt nešťastnej?

Moje hory

Taky mám svůj temaskal, můj novej objev. Myslím ale, že běžnej čtenář není připravenej na popis toho, k čemu to slouží a proč, každopádně to zahrnuje lidi, oheň, půdu, starý texty, zpěv a vývary z kaktusů na cesty do jinejch dimenzí. Chybí oblečení a podobný nesmysly, ale o tom snad až třeba jednou.

Temaskal

Když pak někdy vylezu z ulity a jedu do víru velkoměsta jako je nedaleký čtvrtmilionový Santa Cruz, totálně žasnu nad tím, jak jednoduchý žití není běžný a jak ostatní lidi srandovně žijou. Všichni tam maj nový pěkný hadry a v naleštěných autech na červeným semaforu netrpělivě čekaj v domnění, že spěchaj odněkud někam, a mi se jen chce skřížit ruce za zády a hlasem nesmělého náctiletníka položit dotaz "Hele děcka, víte, a nebude to spíš odnikud nikam?", a voni by jen chvíli na mě koukali s rukama na volantech, pak by na mě začli řvát a troubit a objíždět mě a já bych se jen usmíval do imaginárních dálek kolem mě. A vůbec: čím víc toho lidi maj, tím více jsou jejich životy složitější a celý to shromažďování a následný vystresování z toho, že by třeba o něco z toho mohli jednou přijít, mi přijde tak nějak zbytečný a směšný a nechopitelný. Copak lidi neposlouchaj hory, pro které je člověčí život jen oka mžik? Hmotosběračství jakoby se stalo smyslem žití moderních lidí - přesně těch, co si koupí obal na telefon v barvě ročního období, těch, co jim není líto brát si bílý gatě když venku prší šak co, hlavně, že mi barva sedne k botám, těch, co maj na krájení rajčat speciální nůž s oblinkama a když se jim ošoupe roh kuchyňský skříňky, vymění celou kuchyň. Všechen ten materiální superboom jakoby nereflektoval skutečný potřeby lidí. Jsme fakt bytostně šťastnější se vším tím skládacím nábytkem, nálepkama na zeď a chytrým kávovarem, kterej nám sám připraví kávu na šest ráno? Místo, abychom se zaměřovali na růst ducha, zaměřujem se na růst hmoty, kterou kolikrát tvoříme už jen tak ze zvyku, však co jinnýho taky dělat s tím životěm, že, navíc bychom třeba mohli seznat, jak je to naše společenství křehký jako vlnka v rybníce a to jako ne, člověče, tady se musí makat, protože od toho tu přece jsme, že, a i když je tvoje práce zbytečná, makej, protože život není lehkej! Och, nevědomníče, jak je to celý lehký a snadný, jen se podívat na pár minut do zrcadla a udělat si mandalu z květin.

Mandala, co jsme dělali s mítníma hipíkama

Někdy si říkám, jaký by to asi bylo vrátit se pár set tisíc let zpět, vzít pár tlup  neandrtálců a vysadit je na různejch planetách a porovnávat to, co by měli dnes společnýho a co naopak odlišnýho. Šlo by z toho dobře vyvodit, za čím má smysl jít a za čím ne. Měli by na ostatních planetách kravaty? Hráli by squash? Měli by ukazetele pěněžní likvidity? A podpatky - nosili by holky na nohách podpatky? Když ne, neděláme to prostě všechno zbytečně komplikovaný? Já vám nevím, děcka, není fakt lepší hodit nohy na stůl, čestně uznat vlastní malost, usmát se na ni a říct ji hele už se nechci s tebou bít, jsem unavenej, vím, že na mě nezáleží, mý problémy nejsou skutečný a na ničem, co mám, nezáleží, protože to je pomíjivý jako plamen sirky a chci od života víc, než stavět štěstí na novým telefonu a jsem silnej na to tuhle hru přestat hrát a postavit si život na pevnějších základech. Pak už nezbývá, než se svlíct do naha, dát si sprchu pod plachtou hvězd a zpívat kaktusům píseň lásky o tom, jak je ta voda ledová a jaký neskutečný štěstí máš, že pod ní můžeš dneska stát.

Moje sprcha

Pouť Camino de Candelaria

Candaleria je starý poutnický místo na pobřeží Tenerife, kde se každoročně v srpnu koná pouť. Jedna z klasických cest vede z La Orotavy, resp. Aguamansy. Páč kdo ví, co bude v srpnu, rozhodli jsme se tuhle cestu prubnout v listopadu a navíc opačným směrem, ať tomu dodáme správnej punkovej nádech. A tak, jednoho nedělního ráno dlouho před rozedněním, dva trampi s čelovkama vzhůru k horám se šinou.

Anna & východ slunce v Arafu

I když se jedná o dost populární trasu, o nějakým značení na každým buku jako v Česku si můžeš nechat leda zdát. Místo vodorovných čar na plotech tak spíš koukáš po náznacích chodníků, nepatrných šipkách vyrytých do omítek starejch domů a v horách pak po kamenných mužících. Výjimečně se stane, že nějaký dobrák umístil do těžkýho místa šipku nebo na punk zapíchl někde doprostřed pole klacek s nabodnutou šiškou, a tak spoléhat se na to nejde a základ je dobrá mapa, orientace v horách a oči na šťopkách, protože trek se každou chvíli rozchází s mapou.

Starý dobrý cedule na břidlici

Za poslední arafskou farmou začíná borový háj. Je neuvěřitelný sledovat, jak rychle se krajina mění: zatímco Arafo je místo připomínající poušť, hned nad Arafem začínají lesy plné vody a zeleně.

Nad Arafem

Když skončí borový háj, začíná nejtěžší část: vulkanická krajina charakteristická černým a červeným štěrkem. Slunko nás krásně spaluje, mapa začíná být k ničemu a já jsem šťastnej, že zase jednou vidím hory. Zatímco po pravý ruce máme obrovskej les a hory,

Hora

po levý ruce máme vulkanický pusto a totální sucho. A právě to pusto musíme přejít.

Sopka

Z počátku nám jde přechod vulkanický krajiny lehce, leč pak se ztrácíme v bludišti malých údolíček a brzy stojíme uprostřed křoví tápajíce, kam dál.

Kanárský křoví

Už jsem chtěl vylézt na kaktus a podívat se, kudy je nejlepší jít, když tu nám kamenný mužík ukázal cestu a my tak zdárně přešli vulkány do dalšího borovýho háje. Z tama se plazíme už jen a jen vzhůru.

Anna v horách

A tam, na konci borovýho háje, po bezmála dvou tisících metrech stoupání, jsme ji uviděli: překrásnou Teide, 3718 metrů vysokou sopku, nejvyšší horu Španělska a nejvyšší horu v Atlantským oceánu. Potkáme se, krásko moje, jen trpělivost.

Pico del Teide

Dolů na druhou stranu hor, resp. na druhou stranu ostrova (je to tu malý, víš), cesta pokračuje borovými háji plnými eukalyptovníků a kaštanovníků jedlých.

Na cestě s Annou

Tady konečně vidíme, o čem jsme dosud jen slyšeli: zatímco jih ostrova je naprosto suchý a o vodu aby se tady lidi prali, severní část je totálně zelená, studenější a vlhko tě provází na každým kroku.

Severní, zelená část Tenerife

Svoji pouť končíme v Camino de Chasna, odkud jezdí linkový autobusy do celýho zbytku ostrova.

Na konci poutě potkáváme dokonce i regulérní ceduli

A tam, uprostřed malýho ostrova, vděčností ověnčen vracím se domů. Vděčen všem těm horám, že tu byly, jsou a budou, že dávají každýmu tak moc a nic za to nechtějí, že si nedělají hlavu se všemi starostmi, který tam lidi vlečou a nechávaj, že jsou férový a trpělivý. Och, jen zvednou hlavu, sebrat starej ruksak a šlhat.

Španělský život: jó začátky jsou vždycky těžký

Můj španělský život začal koncem října. Tak dlouho jsem koukal do mapy Španělska a zkoumal podnebí od Galície po Andalusii, až jsem vykoukal, že mě to pevninský Španělsko momentálně nerajcuje. A tak, světe div se, Kanárský ostrovy nechť domovem mým se stanou. Takový puntíky nekdě v Africe, kulturně v Evropě, s pouštěmi i pralesy, sněhem i plážemi, celý to je takový nijaký, na pomezí, nestálý jako ty naše životy... Jup, to by mohlo jít. Hned po příletu se to na mě sesypalo: teplota o 25 stupňů vyšší, slunko praží jak strejda Hubert kávu na starý pánvi, vlhkost na utopení a cesty rozpálený jak fena v útulku.

Typický venkov na jižní straně Tenerife

Inu - každý svýho štěstí strůjcem. S Annou jsme přiletěli na Tenerife South někdy odpoledne. Do naší příští destinace, malýho města Arafo, to máme nějakejch šedesát kiláků. "To dáme za den", ujišťuju Annu s pohledem zkušenýho zeměpisce a stvrzuju to mrknutím pravýho oka. S pocitem, že si můžem dát den voraz, vyrážíme směrem k pláži k našemu prvnímu kempu. Po příjezdu zjišťujem, že kemp je zavřený už pár měsíců. Podle místních nějaký problémy s úřady, nicméně cedule nikde a frčí jim i web, jakoby se nechumelilo - nu co, takhle to tu asi chodí, takže to zabivakujem hned vedle plotu. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej.

I tady stejný problémy: Postaví hotel → zničí ráj

Další den za svítání na nic nečekám, hážu hadry stranou, protože tohle není sranda čéče, tohle je Klajbič a oušn.

Anna na pláži z vulkanickýho černýho písku

Druhej den se vydáme směr Arafo. Sotva vyjedem, zjišťuju další problémek: cesta do Arafa vede z drtivý většiny po dálnici. Áha. Takže takhle to dopadá, když plánuješ praktický stránky novýho života den předem! Cesta, kde můžou kola, se nazývá výstižně "Calle de la Montaña" a hádej asi proč? Nejdřív šlapeš pět set výškovejch metrů do kopce, aby ses pak kodrcal nahoru a dolů po nekonečnejch zatáčkách místní horský cesty a eventuálně se jednou dostal do Arafa.

Někde v kopcích

Když začínáme šlapat, je kolem osmý ráno. Po hodině dojedem tak tak do prvního města a mně je tak blbě, že dáváme siestu po zbytek dne. Je mi docela jasný, proč: slunko a žádná voda mě vysušily jak když po deseti pivech usneš v srpnovým poli. A tak piju a piju, co to jde, ale stejně mám pocit, že toho víc vypotím. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej. K večeru už je všechno cajk a vydáváme se opět do kopců. Po hodině jízdy se stmívá a my narážíme na tak krásný piknikový místo, že se tam rozhodujem zůstat do dalšího dne.

Klajbič piknikuje

Tak, jsme tu třetí den a zatím pořád jedem do Arafa. Jsem ulepený jak ruce malý Toničky po dvouhodinovým mazlení se s lízátkem, a tak hlásím, že tento den bude šlapací, že chcu sprchu a do toho Arafa dojedem, aj kdyby nevím co. No a vono co. Jedem jedem, až dojedem do městečka Fasnia. Spočnem, Anna čekne mail a zjistí, že její mámu kopl kůň a polámal ji pár kostí v těle a ona je teď na kapačkách na předoperačním. No potěš koště. Zbytek dne tak neujedem zase nic - ne, že bychom tím Annině mámě pomohli, a tak některý věci chcou čas, než se vstřebaj. Bivak hážem kousek za městem někde mezi velkým a ještě větším kaktusem v místě, kde zrovna není žádnej vyloženě velkej kaktus, jen malý kaktusátka, na který když v noci šlápnu, mám pocit, že mi prodiravěly nohu až k oku. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej.

Koní domeček

Ráno se vzbudím, na těle kromě miliád komářích bodnutí vrstvu soli, vlasy slepený do jednoho kusu něčeho, čemu by i Marleyho jednodred říkal "pane", ve spacáku pískoviště, vody v lahvi jen tak prstama poťapkat jak buržoa když počítá love a po stanu lozí ještěři a gekoni, kteří tu dorůstají délky až 0,8 m a to už jako nevím, jestli je pořád mazlitelný, na mě už to je docela post-mazel. Nic prostě, teď už to pude! A taky že šlo. Na dvě hoďky jsme do toho šlápli a dlouho před polednem dojíždíme do Arafa do místního ekologickýho centra, kde se budem měsíc učit o permakultuře a buddhismu. První rada, kterou dostanem, zní: "Zavírejte si na noc dveře kvůli moskytům". Tak je zavřem - kdo nám ale řekne, jak se bránit proti gekonům dlouhým jako předloktí, který děsně rádi zevlí vedle postele a v rozích zdí, to už nám neřekne nikdo. Je mi z toho všeho už nějak šoufl a tak jdu na svou kadiboudu, otevřu dveře a jen vidím, jak zdejší obyvatelstvo čítající velmi rozvětvenou gekoní rodinu mizí v díře pod záchodovým prkýnkem. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej. Ale nenech se zmást, prostíče, je to tu krásný a gekoni stejně nekoušou.

Malé gekoňátko v našem domečku