Pocta Ruahines a vůbec

"Majkl, proč žiješ na Severním ostrově Novýho Zélandu, když ten Jižní je o tolik krásnější?" Nějak už nevím, co na tenhle typ otázek říct. To je jako se zeptat "proč žiješ v Jeseníkách hele, když Krkonoše jsou mnohem vyšší?" nebo "proč chodíš s Máňou civoe, když Peťka má větší prsa?" Většina turistů, co sem jezdí na dovolenou, prosviští Severní ostrov jako nic, aby se pak mohli ztrácet v převysokejch pohořích a nekonečnejch plážích Jižního ostrova. Dobrá zpráva pro ty, kteří zrovna nemusej potkávat na trecích zástupy lidí je, že Severní ostrov zůstává nedoceňenej a až na výjimky úplně stranou masovýho turismu. Zvláště to pak platí o horách jako jsou Ruahines, který jsou snad nejzapomenutější a nejmíň doceněný zélandský hory. Ruahines se táhnou přes sto kilometrů od severu k jihu jako dlouhej zelenej had. Jsou plný nepropustný buše se stovkami zapomenutejch roklí, zakulacenejch vrcholů, horskejch bystřin a řek plnejch rozmanitýho ptactva. Trampům tu slouží kolem padesátky dobře schovanejch chat. Díky blízkosti mohutnějších lákadel jako je Mt Taranaki nebo národní park Tongariro, zůstávají Ruahines turismem takřka úplně zapomenuty. A tak, zatímco trek Tongariro Crossing dalo loni přes sto tisíc turistů, v Ruahines dává nejznámnější trek na Sunrise Hut kolem tisícovky turistů ročně, méně známý treky dává každej rok maximálně pár desítek lidí.

Trek k Sunrise Hut

K horám si člověk buduje vztah podobně jako k lidem. Při prvním kontaktu seš připravenej na různý charakterový typy a typicky nemáš žádný očekávání, to abys pak nebyl moc zklamanej. Když se dostaneš do kontaktu podruhý, vlastně tím říkáš "hele a víš, že napoprvý to nebylo vůbec špatný?" A jak se tak k nim vracíš znova a znova, zjišťuješ, že ti na nich záleží a když vo nich začne někdo mluvit, nastražíš uši, páč to je dobrej signál, že si budete rozumět. A tak s něma vstupuješ rád a znova do nespočetnejch kontaktů. Pokaždý objevíš něco novýho a když už si myslíš, že je dobře znáš, překvapí tě něčím novým, co tě zas motivuje do novejch setkání.

Ruahines v plný kráse

A tak, moje Ruahines, ti vzdávám poctu hlubokou až k zemi a ještě níž. Už jsem opustil Severní ostrov a zatím jediný, co mi kromě Emmy schází, je ten tvůj zelenej pás, kterej tam prostě pořád někde v mlze seděl, a když bylo člověku šoufl z demence světa, zadíval se na něj a všechno bylo zase tak nějak lehčí. A i když tam ten pás pořád někde sedí, já vedle něj nesedím, což ale vyjde nastejno a je jedno, kdo je pryč, když to je pryč. Jasný, že jsou i jiný pásy s věčnou mlhou dolinách a sněhem na vrcholcích, ale když ten tvůj pás je tak nějak zelenější než ostatní zelený pasý, mlha mlhavější, ptáci zpěvavější a potoky potočtější. A tak jste se, milý Ruahines, vedle Beskyd a Vysokejch Tater, zařadily mezi mý domovský hory. Domovský hory jsou takový hory, který jsi prochodil křížem krážem a znáš tam každej kámen a vrchol. Je to takovej typ rodiny, do který se nikdo nerodí, ale kterou si podvědomě vybíráš a novej přírůstek typicky zaznamenáš tak, že se jednoho rána vzbudíš a první myšlenka, kterou máš, zní asi jako "tak Majkl, Ruahines od teď patří do rodiny".

Někde v Ruahines

Ach, Ruahines, a ty tvoje chaty! Kolem padesáti jich zdobí tvý hřebeny. Není nad to přijít po celodenním treku, z posledních sil otevřít dveře prázdný chaty, která je sice promrzlá, ale v rohu najdeš krb s připraveným ohništěm, jen škrtnout sirkou. Do hodiny je typicky takový horko, že bys ho mohl prodávat místním vačicím, ostatně i proto se tyhle stvoření v okolí často potulujou. Těch pět dolarů za použití chaty je jen drobnej příspěvek, který tam vždycky s radostí necháš, stejně jako starý noviny a svíčky, který tam vždy neseš.

Rozehřívání chaty a mě někde v Ruahines, zatímco venku je slejvák

Ach, Ruahines, nechť ještě dlouho tvý hřebeny zůstanou zapomenuty. Zéland loni navštívilo 3 miliony lidí a do pěti let to má bejt čtyři a půl milionu turistů ročně. Nechť tihle všichni ještě dlouho nenajdou tvý zákoutí a nechť ještě dlouho si nevydupou vydlážděný chodníky se značením na každým keři, s odpadkovejma košema a pouličníma lampama na každým rohu a nechť tak trampi s malejma ranečkama štěstí na zádech ještě dlouho vidí všechny ty souhvězdí a hvězdný mlhoviny v plnejch barvách.

Mléčná dráha v Ruahines

A tak, Ruahines, se loučím jednou provždy, protože každý loučení je navždy a i když se třeba naše cesty jednou zase zkříží, už nebudem titíž.

V bažinách Pouakai

Jako jsou na světě holky a Holky, tak jsou na světě hory a Hory. Na Mt. Taranaki jsem šplhal už třikrát a můžu to dělat do konce svých dní. Některý holkry tě prostě nemůžou omrzet, i kdyby ses tomu bránil brejlema z neprůhlednýho skla; ten pocit, když seš v blízkosti podobný bytosti, je pokaždý stejně dobrej brejle nebrelje. Myslím, že každej taky někdy v životě dojde do bodu, kdy sezná, že to šplhání na podobný vrcholy prostě není důležitý a všechno člověk stejně dělá kvůlli tý cestě tam a i když nakonec neskončí nahoře, to úsilí stojí za to. A tak, jednoho ponurýho rána, jsme se s Annou vydali na cestu do Pouakai, bažinatýho pohoří vedle Taranaki. Celá bažina pluje na vysokohorským lávovým podloží a zdejší půda je natolik kyselá, že se zdejší alpinský roslinstvo na to muselo zvláště adaptovat, aby přežilo. Sotva jsme začli šlphat treku vstříc, vysvitlo slunce a roztopilo mraky nad náma a trek i s Horou se nám odhalily v plný kráse.

Mt Taranaki s nekonečným trekem táhnoucí se po lávovejch ramenech Hory

Ten den jsme viděli hodně nekonečně modrý oblohy nad náma, stejně hodně nekonečně zelený buše, tmavě červenýho kamení a čistě bílýho sněhu na vrcholku hory.

Severní stěnou 

Překročení nitra bažiny byla hodně mokrá zkušenost. Zatímco Anna to zvládla suchou nohou, za to s blátem až ve vlasech, já to zvládl docela čistě, za to s nohama mokrem nad kolena.

Bažina Ahukawakawa

Po nějakejch šesti hodinách docházíme na chatu, kde zrovna přistávala helikoptéra se zásobem dříví. Posledních pět týdnů spadlo z nebe hodně vody a místní ochranáři nemohli chatu zásobit tolik potřebným topivem. Smůla byla nicméně v tom, že dříví bylo naprosto promočený, takže slabý oheň vyhřál chatu jen na oko.

Chata Pouakai

A tak nás ráno čekaly jak zamrzlý okna zevnitř, tak slabý sněžení za němi. Boty jsem měl ještě mokrý ze včera, takže mi naprosto dokonale vymrzly i zevnitř. Vzhledem k tomu nebylo na nic moc čekat a bylo třeba se hejbat, takže jsme vydali na sestup za brzkýho mlžnýho rána. "Sestup" vedl totálně vybláceným údolím a přes několik kopců, žebříků a roztahanejch kaluží, takže jsem měl za chvíli promočený i trenky, což je tak nějak kompaktnější k promočenýmu zbytku a člověku už pak je všechno krásně jedno.

Mlha v bažinách Pouakai

Po pár hodinách se dostáváme pod ten černej mrak a všechny barvy se nám vrací: modrá, zelená i bílá.

Modrá, zelená a bílá

Když po pěti hodinách proskočíme posledním kapradím, dostanem se na cestu vedoucí zpět k autu. Jen co se stačím rozkoukat, zastaví nám borec v džípáku, že nás sveze na parkoviště, což nám ušetří dobrou hodinu pěšourem po nekonečně se kroutící silnici. A tak, na korbě starý Toyoty, se dokodrcáváme zpět k našemu autu, taky starý Toyotě, která nás brzy doveze do jogínsko-permakulturního centra starý dobrý Myshky, ale vo tom až jindy.

Klajbič korbič

Žít průměrně, pomalu a s málem

I stalo se na Zemi, že všechno muselo růst. Domy se předhání v tom, kterej z nich bude vyšší, kravaťáci v tom, kdo z nich vydělá více, auta jsou čím dál rychlejší, hudba hlasitější, prsa moderátorek naboptnatější a pomeranče oranžovější. Být průměrný znamená být na hovno. Aby se pozemšťané ujistili o tom, že i další generace se vyhne průměrnosti obloukem, vtloukají to do těch nejmenších hned, jakmile přinesou první vysvědčení: "To nevadí, že ti nejdou jazyky, zaměř se na počty, tam to máš za jedna. Když budeš pilně pracovat, jednou budeš třeba ekonom a někam to dotáhneš." Marně si pak dítko po zbytek dětských let láme hlavu, co má kam tahat. Když na to koncem třicítky přijde, těžkost otázky k čemu to? ho přivede do stavu, kterýmu říkáme krize středního věku. Jeho vysněná práce - tesařina - je nedosažitelná stejně jako českej pas pro syřanskýho sirotka. Změna práce z ekonoma na tesaře totiž znamená opustit teplý křeslo kanclu s pracovním počítačem značky Dell a zakřivenou klávesnicí za trojku v akci s gelovou podložkou na prevenci karpálního tunelu zdarma, začít od nuly a být po zbytek života nula v očích ostatních ekonomů i tesařů. Z dobrýho ekonoma přece nemůže bejt dobrej tesař, maximálně tak průměrnej a ty jsou, jak víme, na hovno, stejně jako všechno ostatní průměrný.

Jedna z klíčových demencí světa je idea, že jediný možný progres je růst. Idea, že jediný způsob, jak se vyvíjet vpřed, je vytěžit více, vyrobit více, spotřebovat více. Konzumace hmotného se stala standardem až nutností společenskýho bontonu. Flek na tričku? Kup si nový. Škrábanec na botech? Kup si nový. Starý mobil? Kup si nový. Už tě nebaví vzor na koberci? To je přece jednoduchý - kup si novej. Pokaždý, když člověk přistoupí na tuhle vydělávám-můžu-si-dovolit hru, neplatí za nový věci penězi, ale částí svýho života, který za peníze směnil. Na příkladu nejbohatší desetiny procenta obyvatel planety jako bychom jásali nad tím, že peníze můžou bejt nekonečný; na příkladu zbylých 99,9 % jako bychom si neuvědomovali, že drtivá většina z nás v životě vydělá jen hodně omezený množství peněz, protože máme jen omezený množství času, který můžeme za peníze směnit. Kupujeme věci ne proto, protože je skutečně potřebujeme, ale protože si je můžeme dovolit. Jakoby se už nikdo nepozastavoval nad tím, že si to můžeme dovolit jen díky 40 hodinám týdně, který hážeme do penězomatu na rohu ulic Rychlé a Spotřební, kterej nám na oplátku sype zpět pár mincí, který vrátíme do oběžní demence nákupem věcí, který nás udělají na chvíli šťastnými, ale brzo je musíme vyměnit za nové, protože takový štěstí je pomíjivý jako pěna na vlnách. S jakým řešením že jsme to přišli? Najdi si to, co tě baví, buď v tom dobrej a pak vyděláš dost peněz na to, abys zůstal ve hře a mohl si ji užít. Aby sis mohl užít vlastní hmoty. Vo tom to totiž celý je - čím víc hmoty ti říká za tvýho života Pane, tím víc jsi ceněn v očích ostatních hmoto-stíhačů. Je vesmírný unikát, že málokoho napadne, že by taky třeba mohl za vydělaný peníze ne koupit si zase něco novýho, ale třeba snížit počet odpracovaných hodin a úměrně snížit spotřebu okolní hmoty - velikost zahrady, kterou máš stejně jen na to, abys tam musel sekat každej druhej víkend trávník, velikost domu, který stejně používáš jen jako sklad starýho nábytku, jehož barva ti nesedí k závěsům a tak sis koupil novej, ale "třeba se může někdy někomu hodit". Typicky podobný věci potřebují desetiletý status quo, tzn. dobu, během který zestárnou natolik, že už nebudou použitelný a jejich tržní cena klesla k bodu nula, takže konečně ti je nebude líto vyhodit. Znáš to, dělaj to tak všude - než něco dát zadarmo, pojďme to raději zdegradovat - od grantu před finanční uzávěrkou, kterýmu stále zbejvá pár desítek tisíc euro a account manageři projektu si marně lámou hlavu nad tím, za co ty peníze vyhodit oknem tam, aby jim to jiný belgičtí accounti sežrali jako smysluplnou investici, přes zabavený čtyřpruhový oblečení na hranicích s Běloruskem, který pro pruh navíc není vhodný pro nic víc než spalovnu, kde se promění v tolik potřebný popílek, po starý křeslo po dědovi, který je přece ještě použitelný, akorát se ti zrovna nehodí, tak místo darování křesla někomu potřebnýmu ho raději pojďme dát do sklepa na pár let, aby už pak nebylo ani použitelný a my ho mohli s klidným srdcem odvízt rovnou do sběrnýho dvora.

Celý tohle hmotný mašinárium jakoby brojilo proti průměrnosti, ze který má většinový jedinec osypku kříženou s depresí, ze který se snaží vymanit tím, že si odvážně koupí nálepky na zeď a místo na zeď je kreativně - vzhůru nohama - plácne na noční stolek z IKEA doplněný buržoazně vypadající vázou, ve skutečnosti dementně nadesignovanou miskou na muesli z Jisku. Zpět na zem podobný stíhače vrátí poznámka stejně postižený kámošky o tom, že tu nálepku motýla můžeš nalepit kterýmkoliv směrem a vždycky to bude vypadat úplně normálně a tudíž fádně a tudíž průměrně a tudíž na hovno, takže tvůj pokus vymanit se z průměrnosti zase selhal a ty zase s depkou prohlížíš weby Fleru a přemýšlíš, jakým kreativním kusem hmoty by ses vyjádřil příště.

A tak, světe, prosím domluv lidem, ať přestanou hledat štěstí v tom, na co si můžou šáhnout. Řekni jim, že být průměrný je v úplným pořádku, že nevlastnit je v pořádku. Řekni jim, že standardizace a porovnávání jsou zlo, protože to všechno vede k proměně všeho na čísla a ty lze porovnávat do nekonečna a brzo tě stejně sežerou červi, tak proč to všechno? Světe, řekni lidem, že být pomalý je v úplným pořádku, protože spěchat není kam. Na nohy jsi se v dětsví nezvedl, abys běhal od úsvitu do soumraku. Před chvílí jsi lítal s prakem po sídlišti a střílel nedozrálý jeřabiny na sousedovic vokna, najednou ti dali do ruky občanku a tys to šel zapít flaškou rumu pod nejbližší most, skoro den na to jsi z domu, máš první práci, za chvíli dostaneš druhou a než se naděješ, jsi prach. Světe, řekni lidem, že žít průměrně, pomalu a s málem je v pořádku. Řekni lidem, že vše už mají a není třeba více. Všechno je cajk už teď a tady, ne zítra a tam, takže žádnej strach o dny příští a než sprintovat k proměně v prach, pojď na ni raději čekat s nohama ve vzduchu, rukama v podzimním listí a hlavou v malátných oblacích.

Klajbič, na proměnu v prach čekajíce