čtvrtek 7. ledna 2016

Silvestrovský trampování v pohoří Kaweka

Je předposlední den v roce a já sedím za pultem v knihovně, kde je ten den víc knihovníků, než čtenářů. Přijde mi zpráva od Anny, že se prej její výlet s kámoškou odkládá na neurčito a jestli něco nepodniknem přes Novej rok spolu. Tak určitě. Mrknu do mapy a přijde mi, že jsem ještě moc neprozkoumal ten zelenej flek s názvem Kaweka západně od Napier. A tak druhej den vytisknu mapy, sbalím jídlo na pět dní, stan, náhradní ponožky, narvu to vše společně s Annou do auta a po práci vyrážíme směr sever. Na parkoviště dojedem poslední den v roce nějakou hodinu před půlnocí. Chata je 3 minuty od parkoviště. Dojdem tam, v ní tři ježibaby s britským přízvukem hlásící, že chata je plná. Tak jdem zpátky na parkoviště a v deštivý noci stavíme stan, kterej je údajně pro dva, nicméně patrně byl dimenzován na dětský či alespoň asijský postavy. Nějak se tam ale narvem a druhej se vzbouzíme do mlžnýho rána.

Stan na parkovišti
Netrvá dlouho a vydáváme se na cestu. Všude mlha a smrdí to trochu sírou, to asi jak dává vo sobě znát místní vulkanický podloží. A jak tak stoupáme, dostáváme se nad špatný počasí,

Mraky a hory v dáli kolem jezera Waikaremoana
a najednou máme slunce i modrou oblohu.

Kaweka J
Brzy se dostáváme k prvnímu bivaku v malý sedlině uprostřed hory. Popravdě víc buržoazní bivak jsem jaktěživ neviděl - má to záchod i pitnou vodu. Luxus.

Bivak
O hodinu později se dostáváme na vrchol Kaweka J. (1724 m), nejvyšší vrchol celýho tohohle pohoří. Rozhled máme až k Mt Ruapehu.

Rozhled na Kaweka, v dáli Mt Ruapehu
Po sváči slízáme dolů na druhou stranu hory do malebnýho údolí, kde nacházíme chatu Back Ridge. V plánu bylo jít dál, a tak tohle místo s potokem a kouskem jehličnatýho (!) lesa bylo tak podlízavý, že jsme tam zůstali do druhýho dne.

Chata Back Ridge
Za mlžnýho, hodně časnýho rána, dáváme chatě svý sbohem a šplháme vzhůru dál k dalším vrcholům.

Back Ridge v mlze
Pěšina vede skrz mechy, kapradí a březový háje.

Malebný pěšiny
Když dorazíme na hřeben, je to tam krásný, nicméně kromě větru tam na nás čeká taky déšť, takže do hodiny abych si ždímal vodu z trenek. Anna se drží jako nikdo předtím. Jednoduše jde a pobrukuje si různý songy, až mám tendenci si stěžovat, proč si nestěžuje, dyť je nám zima a jsme mokří. Holt kiwáci asi no, voni jsou fakt houževnatý a těžko je počasí rozhází.

Anna na hřebeni
Brzy docházíme k chatě Kiwi Mouth.

Chata Kiwi Mouth 
Je sice jen těsně po poledni, a tak páč jsme mokří a šak pohoda, ne, tak to tam vobsadíme. Dáme horkej čaj, rozděláme oheň a za pravidelného bušení deště se pročteme zbytkem dne.

Klajbič u krbu se ohřívajíce
Další den se rozhodujem ujít velkej kus cesty, páč lenošení bylo dost a chcem toho tady ještě trochu prolízt. Hned z rána se rozhodujem jít na chatu Kiwi Saddle: podle průvodce to je dvou kilometrový trek trvající dvě hodiny pěšinou podél řeky a pak strmě nahoru k chatě. A tak jdem, a vono samozřejmě po sto metrech ta pěšina najednou končí a zase začíná na druhý straně řeky. A tak skáčem po kamenech jak zběsilí.

Anna nad vodou
Když se dostanem na druhou stranu řeky, zjistíme, že pěšina končí po padesáti metrech a zase začíná na druhý straně. A tak se to opakuje v čím dál tím kratších intervalech, až mi zase jednou dojde jedna ze zélandskejch vesmírnejch pravd: vždycky, když má trek vést "podél řeky", dřív či později to znamená, že skončí "v řece". Mám těžký podezření, že to je jeden z místních tramperskejch folklórů, podobně jako náhodně umístěný vypínače a tlačítka pro regulaci teploty v horskejch chatách, kde není elektřina ani topení. A tak nám po hodině dochází, že jestli do tý vody prostě nezapadnem po kolena a v botech, nikdy nebudem schopný ty dva kilometry zdolat za denního světla. A tak, uprostřed ničeho, dva trampi se proti proudu řeky Kiwi brodí.

Anna ve vodě
Po třech hodinách docházíme k chatě, na který dáváme oběd, vylijem si vodu z bot a rozhodujem se jít zpět k chatě, vodkaď nás před třemi dny vyhnaly britský ježibaby. V praxi to znamená kilometrovej výstup zpět na Kaweka J.

Anna v sedle Kiwi
Nějakejch dvě stě výškovejch metrů pod vrcholem přichází krizička: došla čokoláda, snesly se mraky a začala průtrž s takovým větrem, že v podstatě pršelo horizontálně, takže jestli jsme doteď měli něco suchý, tak to bylo najednou mokrý. Taky už jsme na cestě 8 hodin a to je v tomhle těžkým terénu s báglama na zádech docela dost, takže nohy nás už neposlouchaj tak dobře, jak bychom potřebovali.

Mlha pod Kaweka J
Na vrcholu je dost špatná navigace, protože značení nad úrovní buše je jen pomocí tyčí a ty někdy chybí nebo jsou tak daleko, že na další tyč prostě nejde vidět. Treky tam nejsou vůbec prošlápnutý, což je pochopitelný vzhledem k tomu, že jsme kromě ježibab u parkoviště nepotkali za celou dobu živou člověčí duši. Nějak se nakonec doplazíme na vrchol, pokocháme se dvacet metrů dlouhým výhledem do mlhy a valíme dolů. Po půl kiláku klesání se najednou mraky rozplynou a déšť je za náma, resp. nad náma. Pod náma se rozevře nekonečná buš, nad ní nám duha vykreslí bránu do suchýho světa a naše promočený hadry osvítí slunce, což je sice nevysušilo, ale srdíčka naše opět naplno plesaj.

Duha nad Kawekas
A pak dojdem na chatu u parkoviště, a pak spíme spánkem bezesných přes dvanáct hodin. Poslední den se jen flákáme, stavíme se na pláž do Napier a za odpoledního slunce vjíždíme do slunečnýho Palmerstonu. A já teď tuším zůstanu nějakej čas doma, v posteli, v suchu.

1 komentář: