Vánoční trampování v národním parku Egmont

Jak nejlíp strávit Vánoce? Vzbudit se kolem čtvrtý ráno, upíct chleba, sbalit spacák a náhradní trenky, jídlo na pár dní, vyzvednout Holanďanku Aniek a namířit to směr hory, resp. hora, resp. Hora. Aniek, coby doktorskej student, je zvyklá za východu slunce chodit spát a ne vstávat, a tak na mě po ránu háže trochu nepřátelský pohledy. A pak na tři hodiny usne a já ji vzbudím až v East Egmont, středisku pod Mt. Taranaki. Střediskem myslím pustý parkoviště, veřejný záchody a zavřený informační centrum. A tak tam, na tom opuštěným plácku, na Vánoce ráno, kdy většina místňáků rozbaluje svý dárky, si rozbalujeme ten svůj: Národní park Egmont s Mt Taranaki uprostřed.

Štastná, právě vzbuzená Aniek a Mt Taranaki

Naplánovaný máme jen první den, kdy chceme dojít na Syme Hut do výšky 2000 metrů, ostatní tři dny zůstávají doslova ve větru. A tak do toho šlápnem - první tři hodiny vedou buší kolem hory a pak začnem stoupat po nekonečnejch schodech vzhůru.

Schody do nebe

Když tráva ustoupí sopečnýmu prachu, jde to najednou dost ztěžka. Jednak přichází mraky a zima, a jednak kráčíme tři kroky vzhůru a dva dolů. Celá sopka je dost strmá a na lávovým štěrku to klouže jak na ledě.

Aniek, vzhůru cestu prošlapujíce

Po pár hodinách se dokloužeme k dnešnímu cíli: Syme Hut, chatě v sedle Mt Taranaki.

Syme Hut

 Večer klasika: západ slunce,

Klajbič a západ

východ měsíce.

Měsíc nad Syme Hut

A pak potkáme na chatě nějaký lidi, a tak s těmahle lidma ucucáváme Jagermeistera, a pak s něma proklínáme krutej svět tam dole, abychom to před spaním uzavřeli tím, že ho máme stejně rádi. Ráno se probudíme do jasnýho dne a po pár hodinách čekání se jde na věc: závěrečných 500 výškovejch metrů, který nás dělí od vrcholu Mt Taranaki.

Co se z dola jevilo jako jakž takž slezitelný, se v praxi ukázalo jako naprosto neschůdný. Tak nějak jsem čekal, že pár hodin slunečního svitu bude stačit na to, aby svrchní ledová krusta roztála a zůstal jen hlubokej sníh, ve kterým se nám půjde jedna radost. A tak nějak jsem se zase jednou úplně spletl a běhěm tří hodin vyhřívání roztálo sotva pár centimetrů, takže pod tenkou vrstvou sněhu byla stále souvislá vrstva ledu. Druhá věc, kterou jsem těžce podcenil, byla Holanďanka v horách. Vono z ní v klíčovým momentě vylezlo, že tohle je největší hora, jakou kdy v životě viděla, a že nikdy nechodila na sněhu, čímž se vysvětlovalo to, proč na tom sněhu stojí s pokrčenýma nohama do O a rukama rozpraženýma jak provazochodec. Když tak teda překračujem první sněhový pole, začaly se jí třepotat kolena a vylezlo z ní jenom: "Majkl? Můžeš jít, prosím, trochu blíž? Ještě blíž, prosím? A můžeš mě chytit za rameno, prosím? Jo? A za obě radši?" Tak sem ji objal kolem ramen, odvedl zpět na počátek sněžnýho kraje, posadil na kámen, dal ji brazilskej ořech, kterej sem našel v kapse, a řekl jí tu odvěkou pravdu, kterou nelze přeložit do žádnýho jazyka: Once upon a time, next to the New Zealand, the Tasman Sea met the Pacific Ocean. Do you know what the Tasman told to the Pacific? Nothing, it just waved." Aniek se na mě vděčně usmála a zatímco žmoulala ořech, koukali jsme na hory kolem a po chvíli se mlčky vydali na cestu dolů.

Aniek těsně pod prvním sněhovým polem

Jako vždy, v horách není důležitý vyhrát, ale zůčastnit se. Obrátit to je třeba ne v momentě, že víš, že to nepůjde, ale už v momentě, kdy si nejseš jistej nebo tě jen napadne, že by to nemuselo jít. V půlce hory dáváme válečnou poradu a vymyslíme novej plán: naším cílem teď byla Dive Hut. Cesta k ní vede zelenou krajinou plnou trávy a černýho kamení.

Někde uprostřed hory

Někde v trávě

Došli jsme tam za tři krásný hodiny.  Na Dive Hut jsme našli jezero plný raků, kde zrcadlil se hory vzor a mlha věčnou pokrývkou příbřeží byla.

Jezero Dive

Druhej den už nám zbejvalo jen nějakých pět hodin trampu v buši. Cestou si zpříjemníne koupačkou ve Wilkies Pools.

Jeden z desítky bazénků ve Wilkies Pools

A pak, když se takhle polonahej koupu v jednom z mrazivě studenejch bazénů, se z ničeho nic objeví banda turistů a začnou si mě fotit. Pod vousy si říkaj něco jako "Podívej, kiwi tramper!" a já místo toho, abych se cítil jao chráněnej druh v zoologický, jen odevzdaně hledím těsně nad jejich hlavy, páč vím, že to jsou zase jednou voni, kdo stojej na špatný straně barikády. Vobčas není lehký si podobný pozice ujasnit, zvláště když je na druhý straně drtivá většina, a tak vo to důležitější ty momenty uvědomění pak jsou.

Voňaví lidé

Pak se rozloučíme s horou,

Už jsem tu psal, že v mojem zpětným zrcátku bydlí pavoučí smečka?

a jdem si pro zaslouženýho piváka na pláž. Tam na férovku postavíme stan a zazdíme to do dalšího dne.

Aniek na nekonečný pláži pivo pijíce 

No a pak nezbývá, než navštívit jednu ze zdejších pláží s černým pískem, svézt jednoho americkýho stopaře vo dvě stě kiláků na jih a vrátit se do víru maloměsta-velkoměsta. 

Pláž s černým pískem, kterejch je kolem New Plymouth mraky