Knights Track a bezčerví jeskyně

Ještě v pátek předpověď počasí hlásala déšť jako když se kurám sype. Okej, to vypadá vážně, zůstaňme všichni doma i přesto, že v pondělí je svátek práce a my měli prodlouženej víkend. V sobotu obloha vymetená od nevidím do nevidím a předpověď hlásí jasno v celý Oceánii. Oblaka prostě někam zmizela a úplně vidím ty meteorology s výrazem "já za to nemůžu", jak si sedí na rukách na otočný kancelářský židli v rohu kanclu vedle nástěnky, na který někdo z nudy napíchal špendlíky do tvaru usměvavejch mraků. A tak jsme nedělního rána vyjeli na pohoří Ruahine, abychom prubli osmihodinovej trek s názvem Knights Track.

Pastviny Manawatu v podhůří Ruahine

Hned ze startu nás čekalo překročení tří řek. Poprvý to je sranda, podruhý už tak moc ne a potřetí už se Emma ptá, jestli se dneska ještě hodněkrát smočíme. "Vůbec ne, tohle je poslední řeka, zbytek dne už budem v suchu", odpovídám zcela dle svého svědomí 100% pravdu, která se na konci dne ukáže jako 100% lež.

Emma šťastně brodící řeku

No a pak už jen Ruahine v plný kráse. Tohle pohoří patří nejopuštěnějším a nejmíň turistickejm místům na Zélandu a stojí tak nějak ve stínu ostatních, víc "wow" míst jako je Mt Ruapehu nebo Mt Taranaki. Vono to taky není pro každýho se brodit permanentně vlhkou buší, mořem bláta, řekama bez mostů, blbě značenejma cestama a zarostlejma trekama. Je úplně běžný, že při podobnejch tripech v pohoří Ruahine jedeš třeba 15 kiláků po štěrkový cestě, na jejímž konci je parkoviště pro 20 aut, ale nestojí tam ani jedno. Pak chodíš den dva v horách a za celou dobu nepotkáš člověčí duši. No a vono to je taky důvod, proč to tady milujem.

Emma po čtyřech, Hugh zrovna někam padá

Když jsme dostatečně vysoko, zjevuje se Mt Ruapehu. I když jsem ji viděl nesčetněkrát, vždycky to je prostě uáááááu. Ještě je na ní sníh, ale hned jak trochu potaje, podám si ji jako pán.

Vlevo Ruapehu, vpravo vulkán Ngauruhoe, kterej ve 20. století zaznamenal 45 erupcí

  A tak jdem výš a výš,

Hugh, Emma a Francouzka pod hřebenem 

až jsme na hřebeni.

Hřeben

Tam zjišťujem, že zatímco na naší straně se nepohnul list, z druhý strany vane vítr, kterej v nárazech sráží to čínský tintítko na zem.

Emma ve větru vlajíce

A tak se s tím nahoře moc nepářem a rychle přeběhnem celej hřeben a za slabý tři hodiny jsme dole u ovcí.

Jedna trapná s ovcema. Jo, jsou všude

Nasedáme do auta a všechno vypadá na v celku bezproblémový trip, až mi to je celý podezřelý. Po minutě jízdy vidíme šipku s nápisem "Červí jeskyně" (Glowworm Cave - glowworm je typ červa, kterej v noci "svítí", něco jako u nás světlušky, a Zéland se hemží jeskyněma obsypanejma těmahle světélkujícíma bytostma). Nápis hlásá, že je to 600 metrovej okruh. No tak jo, to máme za nějakejch 15 minut zmáklý, že jo. No a tak jdem, prvních 100 metrů je pohodová, dřevem obložená pěšina se zábradlím a já si říkám, že to je fajn pro důchodce. No a pak pěšina vede podél řeky, no a pak je ta pěšina čím dál tím bahnitější, no a já si říkám, že už to pro důchodce moc není, no a pak pěšina překračuje řeku sem a tam až najednou splyne s řekou a my stojíme na posledním šutru před metr hlubokou tůní a temnou jeskyní před nosem. Velím ponechání bot, páč chodit bosky a potmě v jeskynní řece mi nepřijde jako dobrej nápad. Emma se mě zcela vážně zeptá, jestli bychom neměli mít loď, načež zcela nevážně odpovím, že můžem v tý řece přece plavat, načež mi zcela vážně odpoví, že neumí plavat, načež se zcela vážně zamyslím a nemaje slov do ní rezignovaně píchnu klacíkem, se kterým si v ruce hraju, a vona zapiští a už se brodí s vodou po kolena vpřed.

Červí jeskyně

Tak se brodíme a už po pár metrech nám je jasný, že problém nebude ve vodě pod náma, který zas tolik není, ale ve vodě nad náma. Lijány vody se valí ze všech stran a Emma mi s upřímným úsměvem říká, že tohle je mnohem větší zábava, než bejt v suchu, a že to vůbec nevadí, že jsem neměl pravdu, když jsem jí říkal, že budem do konce dne v suchu, že kdo chce bejt suchej, měl by zůstat doma na gauči a vůbec čím víc je člověk mokrej, tím dýl si ten den bude pamatovat a v tom je to krásný. Ve chvílích jako je takhle mám vždycky nutkavou potřebu vytáhnou z kapsy složenej kapesník, kterej bych postupně rozkládal tak dlouho, až je z něj létající koberec, na kterej Emmu opatrně posadím a pak se spolu vzneseme do oblak, kde na Emmu navleču svůj starej svetr s vytahanejma rukávama, ze kterejch vona pak sype svý moudra na nekonečný davy lidí pod náma.

Vodní lijány z potoka nad náma

Postupujem dál a když se zrovna nebrodíme ve vodě, padá na nás z vrchu, až jsem za chvíli úplně mokrý a zmrzlý, páč jeskynní vody studený vody. Po nějaký půl hodině dojdem k místu, kde se kaňon zužuje do metrovýho až dvoumetrovýho koryta, takže proud řeky je o to silnější a voda o to hlubší. V některejch úsecích je tolik vody, že by fakt bylo třeba plavat, a tak tím, že je kaňon tak úzkej a členitej, se dá vzepřít nohama a rukama do stěn a po kouskách si to vyškrábat navrch. Je to docela náročný a já se nahlas směju představě, až se před náma zjeví nepřekročitelná skalní stěna nebo peřej a my to budem muset lízt všechno zpátky a dolů, což je vždycky horší, že jo. Cestu nám trochu ulehčujou zaklíněný kmeny stromů, který sem připluly kdoví odkud a kdoví jak.

Emma a Francouzka kaňonem se brodíce

Když konečně vylízáme z kaňonu, jsme všichni mokří jak myši a zmrlí jak sobí lejna a já se neodvažuju vytahovat ani foťák a jsem vděčnej za svoji nepromokavou brašnu. Vono by mi to v těch zmrzlejch prstech stejně moc nešlo mačkat spoušť. Zbývá nám vyškrábat se do kolmýho svahu nad náma zpět k autu. Všechno je naprosto rozbahněný a voda se valí všude kolem nás, takže nám to trvá skoro půl hodiny. 600 metrů tak zdoláváme za krásnou hodinu a půl šplhání, brodění a opatrnýho našlapování. Zéland no. U auta si vymačkáme vodu ze spoďárů, setřem bláto aspoň z čela a jedem dom. Posádka usíná během pár sekund, já až doma, kdy sednu na gauč, mrknu na hodinky, je 6, zavřu na vteřinu oči, je 8. Dlouhej den no. Někdy tehdy si taky uvědomím, že nám ta voda v jeskyni učarovala natolik, že jsme se vůbec nepodívali, jestli tam vlastně byli nějací svítící červi. Gumy no.

Postzimní tramp z Mt Holdsworth na Mt Jumbo

Konec zélandský zimy poznáš tak, že pivo zase kvasí, protože teplota v baráku neklesá pod 10 stupňů, a holky chtěj zas do hor. Vono v zimě je nedostaneš dál, než k sousedovic krbu, a to ještě musíš slíbit svařáky a elektrický deky. A tak jednoho krásnýho dne čapnu Zélanďanku, čínskou sestru Emmu, kámoše Wako a Nema, a že půjdem na tramp. A tak je pátek, krásnej den, nasedáme do auta a vyjedem. Řídí Zélanďanka, na semaforech za barákem ťukne do auta před náma, škoda 1000 dolarů, drží se statečně, dám ji čokoládu, má na krajíčku, dám ji ještě víc čokolády, už cajk, měníme auta a naskakujem do mý malý Lucy, jak jsem pojmenoval ten svůj krásnej křáp, kterej byl levnější, než můj foťák. Teď už fakt valíme směr jih, řídím, děcka natěšený, do dvou hodin jsme v horách a co udělat prvního s partou vege trampů, než pořádnej potluck.

Najezeným se šlape líp

S plnýma břichama šlapem nahoru, máme před sebou kilometrový převýšení. Zélanďanka, Nem a Wako nikdy nic ani vzdáleně podobnýho nedali, a tak dem dem a po 100 výškovejch metrech se ozývají první steny jakože "to nedám" a "co to je ty vole" a my s Emmou "šak tramp ne" a dem dem vzhůru dál a dál, já první, Emma poslední. Zdůvodňujem to tím, že to abychom cestou nikoho neztratili, ale oba dobře víme, že to je aby nám nikdo nezdrhl.

Parta buřičů v zélandský buši

Stoupáme výš za přibývajících stenů, ze kterých si s Emmou děláme srandu a já si navíc říkám, že dokud lidi sténaj, že to je furt cajk, že dokud někdo má na to remcat, má na to stoupat výš.

Zélanďanka chytající barvu do plavek

Po čtyřech hodinách se dostáváme na Powel Hut, kde jsem před časem nocoval během svýho zimního putování, a dáváme jídlo a různý hry, který jsou tím lepší, čím víc jsou trapnější. Usínáme při východu měsíce,

Měsíce východ z Powel Hut

vzbouzíme se při východu slunce.

Slunce východ na Powel Hut

Pokračujem směle dál až na Mt Holdsworth a počasí je tak dobrý, že na sebe s Emmou mrknem a rozhodujem se prubnout přechod na Mt Jumbo, což je hora vzdálená jen pár kiláku, nicméně pořád solidní 3 hodiny pěšourem po hřebeni vostrým jako papír. Mě tenhle hřeben už nejednou porazil, ale dneska to prostě visí ve vzduchu, a tak se rozhlídnem v dál a jelikož mraku nevidno a cíl v dohledu, jdem na to.

Hřeben z Mt Holdsworth na Mt Jumbo

Brzy potkáváme v malý roklině zbytky sněhu. Nem na to mžourá skrz tlustý skla brejlí a že jestli to je sníh a my že co by to bylo a von do toho píchá prstem že prej ještě nikdy neviděl sníh a my že cóóóóó a von že to ve Vietnamu nemaj a my že cóóóóó a hodíme na něj hodí kouli sněhu, že tohle se se sněhem dělá víš a von že cóóóóó a je chudák celej nesvůj a pak zvedne sníh nad hlavu, že chce poslat fotku mámě a my už nechcem říkat cóóóóó a ať se klučina necejtí ještě divnějc, tak taky zvedáme sníh nad hlavu a fotíme se a kolemjdoucí trampové na nás koukaj jakože cóóóóó a my že sníh nóóóóó.

Nem a jeho první sníh

Když přifoukne a přituhne, ukáže se, že Nem a Wako mají oblečení spíš na pláž než na hory, a tak jim půjčuju svoje náhradní hadry a dem dál přes krásnej a větrnej hřeben.

Trampi na hřebenu

Závěrečný stoupání na Mt Jumbo je trochu strmý, a tak nakonec jsme prostě tam.

Wako zdolává pár posledních, nicméně kolmých výškových metrů

Z čista jasna jsme dali trek, vo kterej jsem se neúspěšně pokoušel už dvakrát předtím a kterej jsem najednou přešel, aniž bych to plánoval. A tak, opilej štěstím, rozdám zbytky svý čokolády, což je u mě úkaz skoro vzácnejší, než rozdávat poslední loky piva. Valíme dolů k autu, kde jsme v pozdním poledni. Posádka usíná bezprostředně po nastartování auta a já cestou kontempluju nad tím, proč se stromy kácej snadnějc, když netlačíš na pilu. Při západu slunce dojíždíme domů. Druhej den ráno Zélanďanka nemůže chodit a teprve po půl hodině protahování se začne pohybovat domem ve stylu devadesátiletý babči. Nepřestává přitom prohlašovat, jak byl ten tramp skvělej a jak příště půjde zas, na což uznale pokyvuji hlavou, páč já když mám kocák, tak se nebojím zas a znova prohlásit, že do smrti ne. A tak už mám na mapě vyznačený, kde všude to prubnem příště.

Dumpsterdiving: z koňtasu na talíř

Na světě se každej rok vyplýtvá třetina až polovina jídla. Podvýživou trpí skoro miliarda lidí. I když jde ňáký jídlo nebo zboží vyrobit na místě, je normální ho i tak dovízt přes půlku světa, protože kapitalismus. Tolik vyčerpávající kontext jedné z předních demencí světa, a teď k dumpsterdivingu.

Vo co vlastně jde? Dumpsterdiving ti je krásná věc. To takle prostě jdeš kolem ňákýho supermarketu a seš tak moc unešenej architektonickým ztvárněním tý papindeklový krabice, že si ji chceš prohlídnout i z druhý strany. Tak si ten palác obejdeš no a co čert nechtěl, před tebou šestimetrovej plot. To asi aby zaměstnanci marketu nemohli utýct, když jim definitivně jebne z leštění jablek a zarovnávání párků podle velikosti. Páč je tma jak v pytli (yep, na tyhle exkurze se chodí zásadně v noci), tvý zorný pole je snížený na minimum. Když už si sem šel tu štreku podél nekonečný zdi marketu, tak by bylo přece škoda to teď vzdát, takže ti nezbyde, než ten plot přelízt. Když seš na druhý straněš, je nutný zapnout revolucionářskej mod: kapuci na hlavu a šálu přes obličej, pohyby jsou od teď dovolený jen tiše, rychle a po stínech. Nahoru se nedívej, není třeba ani vteřinu pochybovat, že tě zrovna snímá asi tři sta tisíc bezpečnostních kamer - čeho nebo čí bezpečnost že to zkoumaj, nikdo na světě neví. Když ti dojde, že supermakret jde k architektovi asi jako hrbatý ke švihadlu, je škoda, aby ses tu trochu neporozhlídl. Jelikož tu není nic jinýho, než řada konťasů, začneš je jeden po druhým prolezat. Klíč je najít popelák na ovoce & zeleninu, páč ty jsou typicky oddělený a kde by se měl vegan taky hrabat, že jo. Až ho najdeš, můžeš si být jistej, že do tří minut máš ruksak narvanej k prasknutí ovocem a zeleninou na dva týdny dopředu. Typicky to je 2. jakost, tzn. třeba odřený jablko (to už se nedá jíst prostě), špinavej brambor (kdo by taky vo něj stál, borec už tak moc krásy nepobral) nebo zlomená mrkev (yep, i takový věci se na světě dějí). Není výjimkou, že si odnášíš třeba 5 kilovej vak kiwi, kde je jedno kiwi rozmáčklý, a páč se jedná o vysoce kontaminovaný ovoce, je nebezpečný ten vak prodat nebo nedej bože rozdělat a střelit ty kiwi po jednom.

Nepoživatelný jabka

Někdy, když to hecneš a prohrábneš i ostatní konťáky, můžeš najít třeba paletu s humusama, kterým zbývají 2 týdny do doporučenýho data spotřeby. Nepodařilo se nám zjistit, co by Velkýmu bratrovi vadilo, a tak jeden dumpsterdivingovej veterán nám sdělil, že třeba můžou být blbě natisklý etikety nebo to někde stálo mimo chladničku dýl než hodinu, což je pak podle lejster nepoživatelný, že jo.

Hromada humusů, který jsme si jednou odnesli

Trochu blbý na tom všem je, že typicky nenajdeš tři banány a dva pomeranče, což je zhruba to, co by sis normálně koupil v krámu, ale spíš 20 kilo švestek a metrák brambor. Máme ale v plánu napsat do knihy stížností, že by si to supermarkeťáci mohli pořešit a vyhazovat ty věci postupně. Když se ti poštěstí, můžeš najít naprosto neuvěřitelný věci. Moje spolubydla třeba našla karton piváků a jeden můj kámoš přes 10 kilo fair trade čokolády, což je docela vtipný v tom, že prodejní hodnota něčeho takovýho je tady přes tisíc dolarů.

Salát, kapusta a jablka z jedný z výprav za architekturou supermarketovejch zadních traktů

Vyhazování jídla je jedna z klíčovejch demencí světa a nikdy plně neporozumím tomu, proč se to děje. Dumpsterdiving je aktivní způsob, jak na tý nejnižší úrovni proti týhle demenci bojovat (ten pasivní je jasnej - nekrájej zeleninu jako ninža a nevař jako baba jaga). Z hlediska práva není tenhle způsob boje úplně košer, a tak už kolega Aristotelés věděl, že "být dobrým člověkem a dobrým občanem není totéž".

Jak se staví hliněná pec

Můj kámoš Hugh miluje DIY, pizzu a permakulturu. Když se blížil den jeho narozek, začali jsme spřádat plány na jeho dárek. Co jinýho takovýmu člověku dát, než hliněnou pec na pizzu, kterou všichni společně postavíme? Páč bych byl nerad, aby mý stavařský zkušenosti zapadly do světa zapomenutejch stavařskejch zkušeností, sepsal návod, jak takovou pec postavit.

Takže ze všeho nejdřív je třeba vytvořit podrobnej model zamýšlenýho díla. Páč jsem docela praktickej člověk (byť s teoretickou základnou rozpláclou od Queenstownu po Porto), doporučuju k tomuhle použít cukr, mouku, kakao, mandlový mlíko, olej, kypřící prášek, vanilkovej cukr, pomerančovou kůru a pár ořechů. Taky je dobrý takový dílo nedělat sám, páč víc hlav víc ví, že jo. Já k tomu přizval Zélanďanku, což je dívčina, se kterou se teďka flákám, no a co (život je krátkej viď).

Veganskej čokoládovej dort, kterej nám sloužil jako model hliněný pece

Pak je potřeba sezvat všechny ty, kteří jsou ochotný obětovat svý sobotní dopoledne stavění podstavce pro pec. Nejlepším lákadlem jsou piváci zdarma a hlavně vidina pizzy na konci. Páč bylo naším cílem použít jen recyklovaný materiály, začali jsme rozbíjením starýho betonovýho chodníku, kterej se za pár hodin znovuzrodil v podobě nádhernýho podstavce. Holt když člověk spojí svý punkerský a stavařský já, nemůže vzniknout nic jinýho.

Podstavec z recyklovanýho betonu

Pak je potřeba namíchat směs na samotnou stavbu pece. První vrstva je mix jílu a písku (cca 1:3). Tenhle mix je značně náročnej na míchání a nám se jako nejlepší míchací mašiny osvědčily holky a hudba. Prostě vysypeš hromadu jílu, písku a vody na obří plachtu, do repráků pustíš zélandský reggae, sundáš holkám boty pod záminkou opálení kotníků do žabek, a pomalu je postrkuješ k plachtě, přitom pořád mluvíš o blaženejch účincích bahenních zábalů a chození bosky, no a vono jim to všechno dřív nebo později docvakne, takže ti na to bláto brzy hupsnou, navíc jsou šťastný, že na to přišly samy, takže to je nakonec jasný win - win.

Zélanďanka & Emma tančí a tím připravují směs na stavbu pece

No a pak tu roztančenou směs naplácáš na kupu písku obalenou novinama. Tohle je zcela klíčový a proto je důležitý mít po ruce toho správnýho suprvajzra - tadyhle lze vypozorovat, že to byla zcela zřetelně Hughova snoubenka Heather (holka s pivákem v pruhovaným tričku).

Zhruba půlka stavěcí party po nanesení první vrstvy

Po nanesení první vrstvy jde typicky do tuhýho. Je potřeba natančit další vrstvu, avšak tentokrát s příměsí sena, který slouží jako zpevňující materiál, něco jako ocelový výztuže v betonovoejch deskách. Je třeba říct, že senu se fakt vůbec nechce kamarádit s jílem a pískem, takže se z tančící míchací pohody stává regulérní otrockej tanec a asi není třeba říkat, že po takovýhle šichtě odpadnou i ti nejtužší včetně mý čínský sestry Emmy.

Emma zaslouženě spící na hromadě sena po několikahodinovým šlapání hlíny

No a pak stačí vydlabat v peci díru, vykuchat všechen písek, rozdělat oheň, po rozhoření ho dát stranou, nahodit dovnitř pizzu a máš.

Hugh a jeho přírodní pec

Asi není třeba říkat, že každej křest pece je nezbytně nutný podpořit dvěma až třeba hektolitrama piva, který je dobrý prolejt hrdlem ještě týž den, aby pec pekla v klidu a míru po zbytek svých dní.

Klajbič osobně, břich plníce a hřeben dlouho nevidíce