Te Timatanga: zeměloď na Coromandelu

Zeměloď ti je krásná věc. Je to plně soběstačnej dům z recyklovanejch a přírodních materiálů, s nímž přišel Michael Reynolds někdy v sedmdesátkách. Jedna z klíčovejch charakteristik zemělodi jsou pneumatiky narvaný hlínou umístěný do tvaru obří podkovy, která je uzavřena prosklenou, klopenou zdí. Myšlenka je taková, že touhle prosklenou částí proniká sluneční svit, který rozehřeje pneumatikový zdi a ty pak vyhřívají dům, kterej tak nepotřebuje topení. Dům je odtrženej od sítí, takže elektřinu bere ze slunce či větru a vodu získává z deště. Zemělodí je asi milion variací, a tak v principu to funguje nějak takhle. Po světě už je těchhle staveb spousta a většinou to jsou fakt svébytný domy, který možná znáš díky skleněnejm flaškám a plechovkám umístěných v jejich zdech. Jelikož svébytný stavby jsou stavěný svébytnejma lidma, typická zeměloď nesleduje moc přímejch linií a celý to působí hodně organicky s postapokalyptickým nádechem. Pokud tě to zajímá víc, asi nejlepší je začít s filmem Architekt odpadu.

Když jsem se někdy počátkem tohodle roku dozvěděl, že nějakejch 500 kiláků ode mě se začíná jedna taková loď stavět, z celýho srdce jsem si nepřál nic jinýho, než tam jet a být u tý stavby od prvního kopnutí do země až po bouchnutí šampaňskýho na konci. No a páč toho chci víc, než je schopen jeden Klajbič unýst (to abych neusnul na vavřínech, že jo), dal jsem tehdá raději přednost něčemu jinýmu a zeměloď nechal žít vlastním životem. Náhoda pak chtěla, že jsem zemělodní projekt minulej tejden znovu oživil, to když tamější rodinka volala o pomoc při dokončovacích pracech. A páč sem zrovna neměl do čeho píchnout, nezbylo mi, než dát na záda bágl se svejma tesařskejma nástrojema, postavit se na kraj cesty, zdvihnout palec a vyjet osudu vstříc.

Klajbič stopujíce

Zeměloď, kam jsem měl namířeno, se jmenuje Te Timatanga (v maorštině "Nový začátek") a nachází se na poloostrově Coromandel, naprosto snovým místě na severovýchodě Severního ostrova. Nic než nepřístupná buš na skalnatým podloží, nekonečný pláže s oceánem tak hlučným, že máš dendenci permanentně křičet a nechat svůj hlas zanikat v šumění vln a naplno si tak zas jednou uvědomit vlastní zbytečnost.

Vnitrozemní část Coromandelu

Na místo stavby jsem dorazil kolem poledne. Vítala mě Sarah, která zeměloď staví společně s Gusem pro sebe a svý tři děti. Na to, že má třicet kilo i s gumákama, mi silou obětí málem vyrazila dech: "Och Majkl, jsem tak ráda, že jsi tady. Je nás tu už jen pět, a do dvou dnů musíme mít všechno hotový, protože třetí den přijedou filmaři z Aucklandu a Austrálie a budou vo nás točit dokument a jestli to nebude hotový, budem splácet penále do konce života." Když jsem hodil oko na nedokončený zdi, elektrikáře instalující solární panely, dva hipíky nemotorně míchající hlínu v rezavý vaně a neskutečnej bordel vně i vevnitř, začal jsem větřit dym.

Zeměloď dva dny před dokončením

Na nic nebylo třeba čekat, takže pět minut po příchodu jsem už měl monterky a míchal s hipíkama bláto. První den jsme dokončili jednu ze zdí, nahodili pár hlinenějch omítek, natřeli, co šlo, a do postele se dostali kolem půlnoci. Naprosto neskutečný bylo, že ten den byl první den, kdy bylo uvnitř zemělodi dostatek místa, aby tam někdo spal, a ty vole převole, vyšlo to zrovna na mě. I když jsem byl neskutečněj poctěnej tím, že jsem to právě já, kdo jako první spánkem pokřtí tuhle krásku, ráno jsem pochopil, proč jsem to byl já: nějak se mi zapomnělo říct, že v šest ráno přijedou kamarádi tesaři nařezat pár trámů motorovou pilou pár metrů od mý provizorní postele. No co už, ten den se mělo rozhodnout o osudu celý týhle rodinky, takže jsme se stejně vrhli do práce už za svítání. Za nějakou hodinu nám přijely na pomoc dvě dredatý Němky, který se toulaly kolem a dozvěděly se, že zeměloď je potřebuje.

Klasická zeď uvnitř stavby. Skleněný lahve nejen že fungují jako izolace (stejně jako zdvojený skla v oknech), ale pouští dovnitř i světlo a tvoří významnej architektonickej prvek celýho interiéru

Tak jsme strávili den omítáním, natíráním, instalací lustrů, sázením rostlin, přemisťováním věcí z jednoho místa na druhý, stěhováním a výrobou nábytku, a samozřejmě čistěním úplně všeho nejmíň na desetkrát. Když se kolem osmý večer začalo stmívat, Sarah nám přinesla naprosto boží veganskou večeři, aby se nám prej dobře pracovalo do rána, páč filmaři tu měli bejt o devátý hodině ranní. Nálada byla dobrá, nicméně nikdo z nás si v tu chvíli nedovedl představit, že bychom to stihli dokončit, práce bylo furt nad hlavu a i pro 7 lidí toho bylo pořád strašně moc. Vono ten barák má přes 300 čtverečních metrů a to jen vytřít ti zabere polovinu týdne. A tak dál pracujem a pracujem, posloucháme Jimiho Hendrixe a vzájemně se uklidňujem evidentně jen málo upřímnejma kecama jakože jak nám to všechno jde jak po másle a jak jsme všichni za hodinu či dvě v posteli.

Dredařka s koštětem

Když je kolem jedný hodiny ranní a konec prací v nedohlednu, Montra, jedna z německejch dredařek, usne s cigárem v jedný, a mokrým hadrem ve druhý roce. Holt po necelejch dvaceti hodinách práce se není čemu divit. Gus se rozhodne jednat. Vytáhne tequilu a šampaňský se slovy: "Dejte si, pičusové, pak ale nebude cesty zpět." Připadal jsem si jak Neo z Matrixu váhající nad červenou pilulkou, kterou když spolkneš, realita se změní a ty se ocitneš v jiným světě a jediný, jak se udržet naživu, je dál polykat červený pilulky v čím dál tím častějších intervalech, jinak se ti celý bytí zbortí a ty se paralyzovanej pomalu sesuneš na zem, kde se brzy proměníš v pytel brambor.

Gus a strejda elektrikář začínají liskat

Do dvou hodin jsme všichni zkárovaný a pracovní morálka se bortí, nicméně naspídovaný tequilama a bublinkama ze šampaňskýho jsme toho za ty dvě hodiny stihli jak za předešlýho půl dne. Shodujem se, že nejlepší pro motající se pracanty je dát si šlofíka do šesti. Po necelejch třech hodinách pak vstáváme, běháme po zahradě plný bordelu a všechen ten svinčík odnášíme pryč z dohledu lidskýho oka. A světe divoucí, div se nejvíc, v devět je vše včetně nás naprosto hotový. Filmaři, jakoby to tušili, přijedou přesně na čas a o půl desátý už maj první záběry. Partu filmařů vede borec v sametovým saku za pár tisíc dolarů, s make-upem na krku a vybělenejma zubama. Já sedím s hlínou ve vlasech a bandou hipíků v otrhanej hadrech na zemi mimo záběry, pijem lahváče, hrajem na kytaru, posíláme si různý kuřiva a pomlouváme pečlivě vytrhaný obočí nagelovanýho borce před kamerou. Po chvíli kriticky a zároveň samochválně uznáváme, že k tý vypuncovaný zemělodi se teď stejně hodí líp, než my.

Hotová zeměloď

Vnitřní chodba se skleníkem. Kořeny rostlin čistí vodu před jejím dalším využitím

Společenská místnost zemělodi spojená s kuchyní

A páč vidím, že jediný, co teď zeměloď potřebuje, je sžít se s rodinou, která tam bude bydlet, rozloučím se s Gusem a Sarah, dám si sprchu, trochu zdřímnu a jdu si po svým. K hlavnímu tahu to je dva kiláky pěšourem. Sotva tam zdvihnu na kraji silnice prst, už si to razím směr Whangamata na plážovej dům kámoše Bryce. Zbytek dne se už jen poflakuju po pláži, pak mi to nedá a vytáhnu matračku z baráku přímo na pláž a při západu slunce usínám s pocitem jakože "jo, ty vole, těchhle pár dní zase jednou stály za to". Ráno mi zase Zéland jednou ukáže, proč to tu lidi milujou.

Východ slunce focenej z mý plážový postele

Můj zélandskej život

Lidi se mě často ptají, proč víc necestuju po tichomořskejch ostrovech, "dyť tam je to levný vole a za čtvrťák si koupíš oběd", a "co z toho máš, že nejezdíš po zélandskejch farmách" jako "každej správnej traveler, co bydlí v dodávce celej rok, však punk" a "tohle už nikdy nezažiješ" a "budeš mít na co vzpomínat, až se usadíš / zestárneš / budeš mít děti a - /" - fuck off, thanks. Jsem si jistej, že se to bije ve spoustě lidí - na jednu stranu chtěj furt někam jezdit, ale taky chtěj každej den přijít domů a mít ten svůj kutloch plnej nepotřebnejch věcí, který by jim dávaly pocit jakože jo, tenhle kutloch, teď a tady, to je to mý doma. Lidi často spojují domov s materiálním světem a domov je pro ně konkrétní byt, dům... Trochu jiný to máme my - takoví ti, kteří žádnej takovej kutloch nikde nemají, takže tohle domovský dilema máme v podstatě vyřešený. Domov si spojujeme s osobami, krajinami, městy a já třeba s konkrétními událostmi a momenty. Typickým znakem pro nás bezkutloché taky je, že se rychle přizpůsobujeme a typicky máme těch domovů více. Více domovů znamená více stesku po všem tom, co bylo a není, co mohlo být a není, a co může být a nebude. Ještě nevím, jestli to taky znamená větší srdce a víc lásky v něm pro všechny ty lidi a místa z různejch domovů, nebo srdce víc rozervaný se spoustou krve kolem.

Vyjetí na Zéland nebo do jiný exoticky znějící země je pro většinu lidí vrcholnej zážitek těsně před tím, než se definitivně vrhnou do třicetiletýho hypotékovýho kola; zážitek, vo kterým budou do smrti vyprávět v putyce na předměstí. Mně je tohle myšlení totálně cizí, stejně jako myšlení, že bych měl někam jet, jen abych si odškrtl místo v "Seznamu míst, který chci vidět, než umřu", a teď honem zpět do mýho kutlochu. Pro mě to je celý spíš o tom žití jinde, s jinejma a jinak, až mi někdy přijde, že je úplně jedno, kde to je, ale jak to je. Za nějaký čas ti to připadá jako celej jeden regulérní život, který jsi jednou žil, a který je s tebou zvláštně spojen, až máš často pocit, že jsi to nebyl ty, kdo žil tenhle život, a taky nebyl, čéče, to byl prostě jinej Majkl. Takhle jsem už prožil svůj brněnskej život a život norskej, a zrovna žiju ten zélandskej. Zatímco brněnskej život trval 8 let, norskej půl roku a zélandskej přes rok, tak ten pocit, kterej z takovýho života ve výsledku máš, je prostě srovnatelnej.

Je to kolem 15 měsíců, co jsem odjel na Zéland, polopustej ostrov uprostřed ničeho. Přijel jsem tady objevovat nový vesmíry a nový životy, abych si z jejich střípků zapatlal díry v mozaice vlastního bytí. Stihl jsem vyrazit na hromadu tripů po obou ostrovech, zdolat spoustu hor, postavit střechu nad nemocnicí, na půl roku si zaknihovničit, postavit školu, uspořádat letní kina, naučit se plíst, píct, rozejít se s Kačou, zabouchnout se do jinejch holek, míst a hor. Všemu tomuhle se podařilo zanechat více či méně hluboký brázdy na mý cestě odnikud nikam. Jak jsem Zéland zpočátku neměl moc rád, postupně jsem s těžkou pokorou došel k tomu, že je to, alespoň pro mě, zatím nejlepší místo k žití, jaký jsem kdy poznal. Geografická odjebanost tohodle ostrova má vliv úplně na všechno, a jak mi ten vliv zpočátku přišel divnej a frustrující, po necelým roce jsem musel přiznat, jak je to celý vlastně skvělý. Bude to souviset s tím, jak mý myšlení postupně přechází od makrosvětů a nevědomejch tužeb zanechat za sebou něco velkolepýho, do mikrosvětů a vědomejch činů, během kterých přispívám lidem kolem mě do jejich křehkejch pyramid štěstí, abych z nich pak sobecky uždiboval drobky a stavěl si z nich vlastní domeček radosti. Začal jsem to tady mít dokonce tak rád, že jsem se to rozhodl prubnout a zůstat tu vo trochu dýl.

Důvody na prodloužení jsem měl různý, a tak, co si budem povídat, holky byly, jsou a budou vždycky dobrej důvod tuhle se ňákej čas pozdržet nebo támhle trochu popojet. Ten můj důvod pocházel z předhůří francouzskejch Alp. No a jak už to tak bývá, někdy ať děláš, co děláš, všechno je proti tobě zpiklý a svět se prostě děje a ty máš pocit, jako bys jen seděl v kině a na plátně běžel tvůj život, do kterýho nemůžeš nijak zasáhnout, a jediný, na co se zmůžeš, je dál pomalu ujídat popcorn. A někdy i to může být nekonečně těžký. A tak se stalo, že důvod odešel stejně rychle, jako přišel, a tak se taky stalo, že jsem si mezitím už začal pletky s imigračním, a tak se taky stalo, že jsem se v mezidobí stačil do Zélandu zabouchnout víc, než kdykoliv předtím. Možná to je tím, že skončila zima a zase jsem jednou viděl oblohu, možná tím, že vždycky nejvíc toužíš po tom, co zrovna nemůžeš mít, nebo možná to je vlastním srabáctvím z návratu do předešlejch životů nebo momentálním nedostatkem chuti začít zase nějakej novej život. Nejspíš to ale bude z každýho trochu.

A tak do příštího jara nechť se Zéland domovem mým stane.

Sdílený bytí a couchsurfingový nekonečno

Po sdílenejch příbytcích bydlím už nějakejch deset let. Zpočátku to byla nezbytnost, málokterej devatenáctiletej cucák z Fildy si může dovolit platit nájem za celej byt. Po pár letech strávenejch v klasickým nájemním bytě, kde se spolubydlící znaj jako náhodný cestující v kolínský nádražce, jsem se ocitl na oslovský koleji, kde mi začalo docházet, že spolubydla nemusí být jen nutný zlo. Přes pár dalších bytů jsem došel až sem, do maličkýho domu na 22 Oxford Street, kde jsem plně poznal, jak moc to je skvělý bydlet se skvělejma lidma. Šetření financí tak dávno přestalo být hlavním důvodem, proč se pouštět do spolubydlení, a klíčovým tahounem se stalo sdílený bytí, který si každej den nazuješ jak gymnasta cvičky, projdeš se v něm přes pole, louky, pastviny a občas nějakou tu bažinu, a večer ho propereš v kýblu vlažný vody a necháš ho přes noc vysušit, abys ho ráno nazul zas.

Koidův chleba, kterej nám peče každej den, abychom se měli dobře

Nedokážu si představit svůj život bez sdílení a někdy si říkám, co víc po životě chtít, než sdílet ty správný věci s těma správnejma lidma. Pokud jednou přistoupíš na to, že život je o sdílení, proč by ses o to měl připravit zrovna doma, klíčovým to místě? Fakt může bejt něčí mokrej sen přijít do potemělýho 2+kk, rozsvítit neonový světlo na stříbrný digestoři a ukájet se pohledem na svůj nekonečně prázdnej byt? K čemu kochat se prázdnem, vykoupeným tvým časem, který někde měníš za peníze, místo abys ho věnoval boji s demencí světa? Společný žití znamená učení se respektu, laskavosti, soužití s jinakostí a hodnotám každodenních činů, rozhodnutí a malejch skutků. Přijde mi přirozený, že lidi jsou k sobě hodný a pomáhají si, a kde jinde začít, než ve vlastním domě? Nenech věci tvořit tvý "doma" a postav si domov raději z lidí a lásek; jasný, že to bude nestálý a proměnlivý - takový domovy z lidí už ale jsou. Každodenní jistoty ti stejně jen cákají tér na křídla. Jasný, že s rodinou to je jiný, a tak neznamená to zazdít se v bytě na sídláku. Taky je jasný, že každej potřebuje ňáký soukromí, a tak dostatečný soukromí jsem měl, i když jsem bydlel v aucklandským skvotu.

Aucklandskej skvot, srpen 2014

Po nějaký době se tak z nezbytnosti stává vnitřní nutnost. Nevím, jestli to je umocněný nestálostí vlastního bytí, ale představa, že žiju v domě sám, je horší, než že žiju v pokoji se třema lidma. A tohle všechno chápeme tady na Oxford St docela dobře a snažíme se vzájemně si pomáhat, jak to jen jde. Když někdo peče chleba, upeče ho pro všech 6 obyvatel. Když se otvírá nová várka piva, přizvou se všichni na zkoušku. Zatímco Emma chová králíky a pěstuje bylinky, Koid pěstuje zeleninu a ujíždí na dupsterdivingu, já stavím a zavařuju, Rose dělá buchty, Shwanal indický jídla a Haewon nás zásobuje dodávkama lihu. Nemáme služby na uklízení, když prostě cítíš, že je potřeba něco uklidit, tak to jednoduše udělej. Všechno tohle ti dává pocit, že tohle je zas jednou tvý doma, kde lidi konaj nezištný dobro. Jasný, že to není ideální, ale aby byl někdo schopnej přehlídnout tvý nedostatky, musíš se nejdřív naučit přehlížet ty jeho.

Zavařený jabka a citrusy

Do šérovacího žití jako vařečka za pec zapadá Couchsurfing. Začal jsem s ním v Oslu, kde jsem na prostoru 3x3 metry hostil jednoho památnýho večera 5 cestovatelů najednou, pokračoval v Brně, a teď hostím tady v Palmerstonu. V domě jsme zvyklí na to, že různí lidé z různých koutů planety přicházej do našich životů, zůstanou pár dní, během kterejch s něma sdílíme celý naše bytí a nebytí, a pak se vypařej. I když je jasný, že tyhle tváře a živoucí příběhy už nikdy nespatříš, úmyslně si necháváš zatápět srdce nadějí, že třeba jo a ujišťuješ se v tom, že i když to bylo krátký, bylo to skutečný a opravdový.

Sonia, moje surferka ze Švédska

Já v tomhle domě bydlím asi tři čtvrtě roku. Přišel jsem jako Couchsurfer. Měl jsem zůstat dva dny, ze kterých se, jak už to na dobrejch místech bývá, vyklubaly 2 týdny, a po dvou měsících punkování po okolních domech jsem sem vrátil jako regulérní spolubydlící. Po pár měsících ale Emma převzala můj pokoj a vod tý doby jsem tady Couchsurfer. Chtěl jsem zůstat měsíc, no a z měsíce se staly dva, tři, čtyři... Teď tomu bude půl roku, co žiju v domě s 5 pokojema a 6 lidma. Tím, že mojí spolubydlící dělají veterinu a hodně cestují po zélandskejch farmách, mi dávají prostor pro surfování v jejich postelích, někdy to zazdím na gauči, a když máme hosty, dávám za vděk krásný dřevěný podlaze. Úplně paradoxně pak dál hostím Couchsurfery, i když tady už sám půl roku surfařím.

Můj poslední stavařskej projekt: lavička na naší verandě

Mám pochopení pro ten strach a pochyby, který doprovází každej počátek společnýho žití. "A bude to fungovat? A co když někdo po sobě nebude mejt nádobí? A kdo bude kupovat sáčky do koše? Neplatím za společný věci víc, než ostatní? A co když se nebudem mít rádi?" Jestli jsou podobný pochyby přirozený, ještě přirozenější je to všechno překonat tím, že se budeš snažit dávat vždy o trochu víc, než si budeš brát: Děláš večeři pro dva? Udělej pro čtyři. Pečeš buchtu? Udělej dvě. Vysáváš si pokoj? Vysaj celej dům. Ve výsledku tě to přijde na tak málo, a ten účinek je tak velkej. Podobný lekce solidarity v komunitních mikrosvětech jsou navíc dobrým učitelem solidarity velkejch světů, která se někdy těžko hledá.

Čekuj naše fotky na Instagramu