Kdy a kde, když ne teď a tady

Někdy v březnu sem psal, že až nastane čas, odhodím dláto, zahledím se v dál a zase si jednou půjdu po svým, že odjedu z týhle země zélandský, no a ten čas měl nastat právě v teď, jenže se stalo, že se mi do ničeho zrovna pouštět moc nechce, a taky že mám všechno, co potřebuju a co chci, a díky čemuž se každej den vzbouzím a říkám si klajban ty vole dobrý to je, takovej ten pocit jako když seš u babči na chatě, kde si to moc užíváš, a přeješ si tam zůstat dýl než na víkend, a v neděli před poledním odjezdem si řekneš a ty člověče tak zůstaňme tu s ní vo trochu dýl, a prostě si uvědomíš, že to lze normálka prodloužit a ty si řekneš no tak ty vole jakože jo, i když víš, že všechny tvý plány, jakkoliv byly krásný, vezmou za svý, ale je to i trochu úleva je zas jednou nemít, a taky že si zase svobodnější, než dřív, a že si vlastně nikdy takhle bez plánů nežil, a že je to i trochu návykový a adrenalinový nic nemít a nechat den za dnem formovat tvůj život a na všechno říkat jo, protože každej den může bejt tvůj poslední, a tobě se to líbí ta nestálost a neurčitost, protože plány jsou stejně jenom pro protivný, a co bych nepřiznal barvu někoho jsem potkal, a i když nemáš tucha, jak dlouhej čas spolu strávíte, tak si nakonec řekneš, že na tom nesejde a všechny pochybovačný otázky si zneguješ a místo proč se ptáš proč ne, a taky cítíš v kostech, jak ti to všechno do toho neplánovacího světa zapadá, do tý studny spontánního žití, ze který jsi dycky chtěl pít, do tý každodenní nestálosti, kterou jsi vždycky chtěl mít, jiným žití, který jsi vždycky chtěl žít a který už máš, jen si ho je třeba někdy víc uvědomit, což tě jen hecuje k tomuhle kroku, takový to jak ti celej vesmír říká kupředu a zpátky ni krok, a tobě nezbyde než poslechnout, omluvit se všem, kterým jsi slíbil setkání, že plán nebude možno z padesáti procent naplnit, protože i když je jednou potkáš, nebude to k tomu datu, který jsi slíbil, a to jediný tě na tom všem nejvíc mrzí, ale taky to bude tím, že tě to mrzí za ně všechny, se kterýma jsi měl brzo být, ale na druhou stranu si říkáš, že je to bude mrzet jen za jednoho, protože maj kolem sebe přece spoustu jinejch lidí a čeká je spousta jinejch setkání, a ty jsi ten, který by měl být na tom hůř co do počtů, avšak co do kvality si soudit netroufáš a ani nechceš a víš, že se to ani nedělá, a taky víš, že oni to jednou pochopí a když ne, nedá se nic dělat, protože člověk nemůže mít všechno, ne, ne, a taky nemůže udělat celej svět šťastným, ale může to zkoušet, a aby měl naději, že se mu to podaří, měl by začít u sebe, takže jo, světě, dělám se, resp. udržuji, šťastným, odpusť mi, ale je to pro tvoje dobro, a uvidíme se jindy a jinde, a každý kdo chce, ať se za mnou někdy někam podívá, svět je malý jako pomeranč, jen vědět, ze který strany na to jít, aby ses ho doloupal.