Jediná jistota je změna. Nic netrvá věčně a zatímco tohle píšu, tvůj život je zase o krok blíže jeho konci, věčnýho počátku všech životů. Když jsem přijel před dvěma roky na Zéland, nikdy by mě nenapadlo, jak moc toho tady ukončím a o kolik více započnu. Kolik starejch myšlenek nechám umřít, kolik novejch zaseju a jak moc se k některejm věcem vrátím - k pěstování vlastního jídla, se kterým jsem započal v časech svýho dětství, kdy jsem okopával záhony prarodičům; ke čtení, na který jsem zanevřel v době studií, kdy jsem musel číst naprosto zřejmý věci daný na papír někým, kdo zrovna dostal psavou; k buddhismu, svýho času klíčovýho důvodu, proč studovat na univerzitě; k hraní na kytaru, kterou jsem na čas z nepochopitelnýho důvodu vyřadil ze svých priorit; ke stavařině, lásce z dětství, kterou mi znechutily formální studia, jak to mají ve zvyku. Do toho všeho se plete tolik novýho - surfování, kajakování, jogínování, punkování, ukulelování, jazykobraní a spousta dalšího, že nevím, kde s tím vším začít a jak to všechno dát jinak, než rozprostřít po lajně několika dekád, zaklonit hlavu, zavřít oči a zhluboka se nadechnout a s výdechem se zadívat do prázdna a usmát se na něj, zatímco v hlavě jedno velký nic. Dva roky zélandskýho života jsou za mnou a já se tady cítím zabydlenej jako nikde jinde předtím. Vše je tak nějak usazený a i když jsem se nenudil ani den, může to být ta usazenost bytí, která brání některejm klíčovejm myšlenkám rozkvíst. Něco jako když sedíš na pláži, ruce spálený sluncem a vlasy plný písku mastný z oceánskejch vod před tebou, k tobě se blíží temnej hřmící mrak, zvedá se vítr a vlny jsou najednou obří, ty nemáš pláštěnku, jen letní spacák ve starým poštovním ruksaku, nemáš kam se schovat a na postel pod střechou stejně nemáš floka a slzy tekoucí z očí ti jsou fuk - tak přesně v takovejch momentech si uvědomíš: život je fajn. A tak, abych nezapomněl, jak takový momenty vypadaj, a tak, ve snaze najít nový oceánský větry, který mi veženou písek do očí, nastal čas udělat to, k čemu podvědomě už nějakej čas směřuju: začít zase novej život.
 |
| Me |
Nejlepší způsob, jak se vyrovnat se starým životem, je celej takovej minulej život odstřihnout jako kus liány pod sebou, a šplhat dál po nekonečným stromu života. Může se do zdát krutý, ale je to přece jen další odumřelej konec, po kterým přijde novej začátek. Dyť by ses z toho jinak zbláznil, člověče, ta bezútěšnost otázek "Co kdyby..." by tě obepnula jak studený chapadla podmořský nestvůry a postupně by tě stahovala do těch největších hlubin temnýho nic. I přes tohle ustřihnutí zůstaneš se svým předchozím životem spjat neviditelnými vlákny bytí; něco jako když Buddha vysvětlovatl znovuzrození: i když to je novej počátek, bude navždy spjat s předchozím bytím tak, jako když jeden plamen svíčky zažehne druhej. A tak, když už víš, že chceš započíst novej život, a víš, jak ho chceš žít a co za člověka v něm chceš bejt, nastává otázka zcela prostá až povrchní: kde? Kde chceš ten další život žít? Čím prostší otázky jsou, tím naléhavější bývaj a tím těžší na ně bývá najít odpověď. Hipíci říkali "kdekoliv, jen ne tady", mi v hlavě zni "kdekoliv, klidně tady".
Spojovat vlastní štěstí s konkrétním místem je jedno z nejsilnějších pout, který ti nedovolí překročit vlastoručně vybudovaný barikády výběhu tvýho světa a otevřít bránu do nekonečnejch plání kolem. Nevím, v jakým momentě k tomu došlo, ale nemám pocit, že bych tohle pouto kolem sebe měl a myslím, že tak nějak kolem nikdy nebylo a spíš to bylo jen zdání. Něco jako když seš léta zavřenej v jeskyni a nemůžeš ven, protože její vchod hlídá skalní obr, vo kterým ti řekla máma, a tak se s ním tak nějak smíříš a naučíš žít, dokonce mu říkáš vtipný historky támhle z levýho koutu jeskyně, támhle z pravýho koutu, až máte v jednu chvíli skoro idylickej vztah, pak se ale jednoho dne vzbudíš a víš, že klameš sám sebe, že nemáš rád obra, nemáš rád jeskyni, svůj život, sám sebe a všechno a k čemu to, a tak sebereš odvahu postavit se obrovi a hodíš po něm šutrák a ten se jen odrazí od stěny a ty zjistíš, že to byl jen stín krásnýho keře a že máma prostě neměla pravdu a že věci jsou, jaký si myslíš, že jsou, že svět je takovej, jakej si myslíš, že je, a ty, zbaven iluze, kterou jsi měl za pevně danou, vyjdeš ven a zjistíš, jak moc nedůležitá celá jeskyně je a jak strašně moc jsou některý věci jedno a jak moc je najednou život opravdovější a jednodušší. A tak, zbaven pout, je otázka paradoxně o to těžší: kam teď?
Podvědomně o tom přemýšlíš celý věky a pak se vzbudíš o jedný bezesný noci, zíráš do stropu a cítíš, jak moc seš prázdnej, a že si musíš vybrat, tady a teď, protože bez vidiny začátku novýho života nemůžeš dost dobře ukončit ten starej. A tak sebereš atlas a jezdíš po něm prstem a říkáš si, jaký vesmíry bys kde potkal, pak si vypisuješ pro a proti každýho světa, seřadíš si svý potencionální budoucí životy podle oblíbenosti, přiřadíš jim různý body podle sympatie, a pak to všechno včetně toho atlasu vyhodíš do koše, protože prostě celou dobu víš, kam tě srdce táhne, a tomu neporučíš hele, děj se co děj, to už jsem dávno pochopil, a od počátku jsem věděl, že celý tohle štěněcí racionálium stejně nikam nepovede, protože jednou ses rozhodl spolíhat na svý srdce, tak musíš nýst následky, ať jsou jakýkoli, a pojedeš prostě tam, kam ti srdce velí, děj se co děj.
A tak se zase jednou chystám napěchovat svý bytí do šedesátilitrovýho ruksaku a vydat se objevovat novej svět. Za sebou nechávám nenaplněný lásky, utnutý přátelství a seznam hor, který jsem ve skutečnosti neměl v plánu vylízt všechny, ale když najednou vím, že už to nepůjde, prahnu po tom víc, než kdykoliv předtím. Ale to je všechno oukej, protože přijdou nový seznamy hor, nový domovy a nový lásky.
A tak, milý světe, se v létě mihnu v zemi české a budu objevovat kouty evropské, abych obnovil prastarý zvyky a vztahy. No a pak, s příchodem podzimního listí, nechť Španělsko domovem mým se stane.
 |
| Klajbič samotný, černým se pískem brodíce, vstříc novým životům hledíce |
