sobota 14. května 2016

Pozdně noční a čerstvě ranní Sunrise Hut

Sunrise Hut je zdaleka nejpopulárnější chata v Ruahines. Taková Lysá v Beskydech, Mája v bandě včel. Vleze se do ní pohodlně dvacet lidí a o víkendech tam pravidelně přespává jednou tolik; a tak, jedno úterní poobědí, jsme Annou seznali, že právě teď, mimo sezónu a víkend, je ten pravej čas se tam vydat. Cesta tam totální klasika - dvě hodiny kodrcání se mezi polema a ovcema. Vždy, když míjíš stádo ovcí, je třeba vypnout světla a motor, vony se jinak bojej tě minout a zbytečně se plašej.

Zélandský ovce
Trek začíná na konci nekonečný polní cesty s výhledem na okolní pastviny. Večerní přímlží nám dávalo znát, že rozhodnutí vydat se sem mělo padnou možná trochu dřív, než v pozdním odpoledni, a že někdo tady bude zase hajkovat za tmy.

Nekonečný pastviny kolem
A tak, v nočních Ruahines, nejkrásnějších horách, jaký svět kdy viděl, tichá noc se na dva osamělý trampy snáší. V tomhle období, mimo hlavní sezónu a víkendy, v těchhle horách najdeš maximálně několik zbloudilců pomateně brouzdajících přes mlžnatou buš. Jinak je tu pusto a ticho.

Noční Ruahines
Na chatu jsme došli za naprostý tmy. Podle zápisu v knize návštěv tu nocovalo v sobotu nejmíň 25 lidí, dnes tu jsme sami. Rozděláme oheň, otevřem víno, pojíme něco rýže, ustelem si na podlaze vedle krbu, civíme do tmy noci a vše je, jak má bejt. Ráno se budíme na východ slunce. Prapodivný mraky nad náma naznačují, že předpověď nelhala a nahoře bude foukat víc, než bychom rádi.

Východ slunce na chatě Východ slunce
Sunrise Hut těsně po východu slunce
Vítr nevítr, někdy ti nezabrání strávit ve spacáku celý ráno prostě nic.

Jedna ranní
Pozdního rána se naplňuje předpověď z minulýho dne: vítr kolem 70 kiláků za hodinu, v nárazech 140 km. Vítr rychlosti 70 kiláků v hodině poznáš tak, že nemůžeš vzpřímeně chodit ani stát na jednom místě. A tak přechod tohodle krásnýho hřebene necháváme na příště - takový to příště, o kterým ti hlava říká, že už nikdy nebude, ale co kdyby třeba jo? Co kdyby - třeba - jo.

Severní Ruahines, skoro na hranici s Kawekas

čtvrtek 21. dubna 2016

Trekem netrekem na Mt Ruapehu

Veskrze lidská představa jest, že nejlepší věci by se měly dělat nakonec. Zatímco děti oblbujeme už od mala frázema "sněz prvně ty brambory a ten smažák s kečupem si nech na potom" a vkládáme do nich podvědomou a zcela pomýlenou představu, že to, co je potom, bude lepší, než to, co je teď, sami se necháváme oblbovat lokální propagandou, že když budem teďka pracovat od nevidím do nevidím, tak se nám to jednou - v důchodu - všechno vrátí, a jako bonus si na ten důchod můžeš sám přispívat hele, nejlíp už tak od těch dvaceti, dvaadvaceti let, šak co, to pětikilo měsíčně tě nezabije, to máš tak akorát na dvakrát do hospody a když si budeš šetřit stovku ke stovce už od teď, budeš si jednou moct místo Starobrna klidně dát sem tam i tu Plzeň, až z toho bude soused z poza plotu tvýho zahradního domku při okraji Adamova ukapávat slinu na tvůj golfovej trávník čerstvě zastřihnutej zánovní sekačkou Mountfield s pohonem na přední kola, takže jakmile budeš v důchodě hele, žádný tlačení sekačky, pojede to všechno samo a do toho na tebe bude ve stínu umakartovýho altánu čekat láhev buržoazní Plzně. Aplaus!

A jelikož jsem zatím nedosáhl buddhovství, tak před pár dny vybalím na nepřipravenou Annu: "Hele, Anči, za pár týdnů se vodsaď pakuju, potřebuju na Ruapehu." Byl to patrně můj výraz, který jí nedovoloval ani pomyslet na 'ne'. Ruapehu je největší hora Severní ostrova a největší sopka Zélandu, je to Mount Doom z Pána Prstenů, věčně sněhem pokrýtá vědma dřímající vždy půl století, aby pak vyplivla padesát let střádané lávové sliny. Zatímco následkem erupce v roce 1945 zemřelo kolem 150 lidí, erupce roku 1995 se obešla bez mrtvých. A tak se, jednoho jasnýho večera, kodrcáme ve starým kombíku na sever. Jo, je to tak, i na jižní polokouli cestujeme za sněhem na sever. Přespíme těsně pod horou v kempu Mangahuia a druhej den za svítání dojíždíme do vesnice Iwikau společně s prvníma dělníkama, kteří pracují na opravě místní lanovky. V zimě to je přeplněný a předražený lyžařský středisko, my se těšíme krásnýmu tichu uprostřed sopečnýho údolí Whakapapa. 

Ranní mlha nad Hauhungatahi, nedoceňený sopky vedle Ruapehu
Začínáme stoupat podél lanovek. Všechno kolem je červený, žlutý nebo černý a pochopitelně sopečnýho původu. Ten den bylo jasno a stupeň ohrožení jen 1 z pětistupňový škály, kdy 5 je všezničující erupce a 1 nic než dým a smrad. 

Ledovec Whakapapa v jeho letní podobě
Cesta nahoru není značená a je doporučená jen pro expertní trampy s výbavou pro přežití v extrémních podmínkách, a tak já už jsem se myslím v životě natrampil dost, abych se podobnejch věcí zalek. Do půlky sopky se dá dobře orientovat podle lanovek, který je potřeba si nechat neustále na očích a obcházet je zásadně zprava, pak se člověk musí držet ledovce Whakapapa - stačí si ho nechat po levý, případně pravý straně, a brzo se dostaneš nad něj, kde uhneš trochu doleva a od meteorologický stanice si to zamíříš do sedla okraje kráteru. A tak tam, po 3 hodinách strmýho stoupání, stojíme, a za celou dobu jsme se ztratili jen jednou, to když jsme uhli od ledovce až moc a najednou stáli na konci hřebene se třicetimetrovou propastí pod náma. Kráter Ruapehu je teda fakt obří, jeho dno má dobrý 2 čtvereční kilometry.

Dno krátera
Vydáváme se po hraně kráteru na Mount Dome, kde se nachází chata pro případy nouze.

Anna zdolávající hřeben Dome
Z chaty slízáme ke kráterovýmu jezeru, který je celý zaplněný ledovcem, jen na povrchu je tenká vrstva zvlněný vody.

Kráterové jezero; v pozadí nejvyššími cípy sopečnýho okraje
V samotným kráteru zevlujem přes 2 hodiny. Jednak dáváme odpočinout znavenejm nohám, a jednak byl ten sopečněj černej prach natolik vyhřátej sluncem, že přímo vybízel k zevlování a vyhřívání se. Teploty se jinak blížily nule - aby taky ne, je podzim a my jsme ve výšce kolem 2600m.

Klajbič zevlujíce
Kráterový ledovec roztékající se pod náporem odpoledního slunce
Sopečným prachem zasypaný ledovec s údolím ledovcové řeky; v pozadí Mount Dome s nouzovou chatou
Cesta dolů už jde sama. Potkáváme skupinu turistů, kteří, vedeni horským vůdcem, si celej trek ulehčili lanovkama. Konec dubna je v podstatě poslední období, kdy se dá na sopku vystoupat bez zimní výbavy. Od května už je vrchol většinou zamrzlý a bez maček a cepínu to fakt nechceš lízt hele. I když to není doporučený, na trek se hodí helma, vono jak se sopka pořád hýbe a kameny valí dolů a stezka není značená, je všechno dost uvolněný a každou chvíli se něco někde valí a sype. Nechci srovnávat a říkat, že tohle byl jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal, protože to vůbec není buddhistický a správný, srovnávat nesrovnatelný, ale byl to jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal.

Mt Ngauruhoe, menší, symetričtější sestra Ruapehu

pondělí 4. dubna 2016

Konec zélandskýho života

Jediná jistota je změna. Nic netrvá věčně a zatímco tohle píšu, tvůj život je zase o krok blíže jeho konci, věčnýho počátku všech životů. Když jsem přijel před dvěma roky na Zéland, nikdy by mě nenapadlo, jak moc toho tady ukončím a o kolik více započnu. Kolik starejch myšlenek nechám umřít, kolik novejch zaseju a jak moc se k některejm věcem vrátím - k pěstování vlastního jídla, se kterým jsem započal v časech svýho dětství, kdy jsem okopával záhony prarodičům; ke čtení, na který jsem zanevřel v době studií, kdy jsem musel číst naprosto zřejmý věci daný na papír někým, kdo zrovna dostal psavou; k buddhismu, svýho času klíčovýho důvodu, proč studovat na univerzitě; k hraní na kytaru, kterou jsem na čas z nepochopitelnýho důvodu vyřadil ze svých priorit; ke stavařině, lásce z dětství, kterou mi znechutily formální studia, jak to mají ve zvyku. Do toho všeho se plete tolik novýho - surfování, kajakování, jogínování, punkování, ukulelování, jazykobraní a spousta dalšího, že nevím, kde s tím vším začít a jak to všechno dát jinak, než rozprostřít po lajně několika dekád, zaklonit hlavu, zavřít oči a zhluboka se nadechnout a s výdechem se zadívat do prázdna a usmát se na něj, zatímco v hlavě jedno velký nic. Dva roky zélandskýho života jsou za mnou a já se tady cítím zabydlenej jako nikde jinde předtím. Vše je tak nějak usazený a i když jsem se nenudil ani den, může to být ta usazenost bytí, která brání některejm klíčovejm myšlenkám rozkvíst. Něco jako když sedíš na pláži, ruce spálený sluncem a vlasy plný písku mastný z oceánskejch vod před tebou, k tobě se blíží temnej hřmící mrak, zvedá se vítr a vlny jsou najednou obří, ty nemáš pláštěnku, jen letní spacák ve starým poštovním ruksaku, nemáš kam se schovat a na postel pod střechou stejně nemáš floka a slzy tekoucí z očí ti jsou fuk - tak přesně v takovejch momentech si uvědomíš: život je fajn. A tak, abych nezapomněl, jak takový momenty vypadaj, a tak, ve snaze najít nový oceánský větry, který mi veženou písek do očí, nastal čas udělat to, k čemu podvědomě už nějakej čas směřuju: začít zase novej život.

Me
Nejlepší způsob, jak se vyrovnat se starým životem, je celej takovej minulej život odstřihnout jako kus liány pod sebou, a šplhat dál po nekonečným stromu života. Může se do zdát krutý, ale je to přece jen další odumřelej konec, po kterým přijde novej začátek. Dyť by ses z toho jinak zbláznil, člověče, ta bezútěšnost otázek "Co kdyby..." by tě obepnula jak studený chapadla podmořský nestvůry a postupně by tě stahovala do těch největších hlubin temnýho nic. I přes tohle ustřihnutí zůstaneš se svým předchozím životem spjat neviditelnými vlákny bytí; něco jako když Buddha vysvětlovatl znovuzrození: i když to je novej počátek, bude navždy spjat s předchozím bytím tak, jako když jeden plamen svíčky zažehne druhej. A tak, když už víš, že chceš započíst novej život, a víš, jak ho chceš žít a co za člověka v něm chceš bejt, nastává otázka zcela prostá až povrchní: kde? Kde chceš ten další život žít? Čím prostší otázky jsou, tím naléhavější bývaj a tím těžší na ně bývá najít odpověď. Hipíci říkali "kdekoliv, jen ne tady", mi v hlavě zni "kdekoliv, klidně tady".

Spojovat vlastní štěstí s konkrétním místem je jedno z nejsilnějších pout, který ti nedovolí překročit vlastoručně vybudovaný barikády výběhu tvýho světa a otevřít bránu do nekonečnejch plání kolem. Nevím, v jakým momentě k tomu došlo, ale nemám pocit, že bych tohle pouto kolem sebe měl a myslím, že tak nějak kolem nikdy nebylo a spíš to bylo jen zdání. Něco jako když seš léta zavřenej v jeskyni a nemůžeš ven, protože její vchod hlídá skalní obr, vo kterým ti řekla máma, a tak se s ním tak nějak smíříš a naučíš žít, dokonce mu říkáš vtipný historky támhle z levýho koutu jeskyně, támhle z pravýho koutu, až máte v jednu chvíli skoro idylickej vztah, pak se ale jednoho dne vzbudíš a víš, že klameš sám sebe, že nemáš rád obra, nemáš rád jeskyni, svůj život, sám sebe a všechno a k čemu to, a tak sebereš odvahu postavit se obrovi a hodíš po něm šutrák a ten se jen odrazí od stěny a ty zjistíš, že to byl jen stín krásnýho keře a že máma prostě neměla pravdu a že věci jsou, jaký si myslíš, že jsou, že svět je takovej, jakej si myslíš, že je, a ty, zbaven iluze, kterou jsi měl za pevně danou, vyjdeš ven a zjistíš, jak moc nedůležitá celá jeskyně je a jak strašně moc jsou některý věci jedno a jak moc je najednou život opravdovější a jednodušší. A tak, zbaven pout, je otázka paradoxně o to těžší: kam teď?

Podvědomně o tom přemýšlíš celý věky a pak se vzbudíš o jedný bezesný noci, zíráš do stropu a cítíš, jak moc seš prázdnej, a že si musíš vybrat, tady a teď, protože bez vidiny začátku novýho života nemůžeš dost dobře ukončit ten starej. A tak sebereš atlas a jezdíš po něm prstem a říkáš si, jaký vesmíry bys kde potkal, pak si vypisuješ pro a proti každýho světa, seřadíš si svý potencionální budoucí životy podle oblíbenosti, přiřadíš jim různý body podle sympatie, a pak to všechno včetně toho atlasu vyhodíš do koše, protože prostě celou dobu víš, kam tě srdce táhne, a tomu neporučíš hele, děj se co děj, to už jsem dávno pochopil, a od počátku jsem věděl, že celý tohle štěněcí racionálium stejně nikam nepovede, protože jednou ses rozhodl spolíhat na svý srdce, tak musíš nýst následky, ať jsou jakýkoli, a pojedeš prostě tam, kam ti srdce velí, děj se co děj.

A tak se zase jednou chystám napěchovat svý bytí do šedesátilitrovýho ruksaku a vydat se objevovat novej svět. Za sebou nechávám nenaplněný lásky, utnutý přátelství a seznam hor, který jsem ve skutečnosti neměl v plánu vylízt všechny, ale když najednou vím, že už to nepůjde, prahnu po tom víc, než kdykoliv předtím. Ale to je všechno oukej, protože přijdou nový seznamy hor, nový domovy a nový lásky.

A tak, milý světe, se v létě mihnu v zemi české a budu objevovat kouty evropské, abych obnovil prastarý zvyky a vztahy. No a pak, s příchodem podzimního listí, nechť Španělsko domovem mým se stane.

Klajbič samotný, černým se pískem brodíce, vstříc novým životům hledíce