Veskrze lidská představa jest, že nejlepší věci by se měly dělat nakonec. Zatímco děti oblbujeme už od mala frázema "sněz prvně ty brambory a ten smažák s kečupem si nech na potom" a vkládáme do nich podvědomou a zcela pomýlenou představu, že to, co je potom, bude lepší, než to, co je teď, sami se necháváme oblbovat lokální propagandou, že když budem teďka pracovat od nevidím do nevidím, tak se nám to jednou - v důchodu - všechno vrátí, a jako bonus si na ten důchod můžeš sám přispívat hele, nejlíp už tak od těch dvaceti, dvaadvaceti let, šak co, to pětikilo měsíčně tě nezabije, to máš tak akorát na dvakrát do hospody a když si budeš šetřit stovku ke stovce už od teď, budeš si jednou moct místo Starobrna klidně dát sem tam i tu Plzeň, až z toho bude soused z poza plotu tvýho zahradního domku při okraji Adamova ukapávat slinu na tvůj golfovej trávník čerstvě zastřihnutej zánovní sekačkou Mountfield s pohonem na přední kola, takže jakmile budeš v důchodě hele, žádný tlačení sekačky, pojede to všechno samo a do toho na tebe bude ve stínu umakartovýho altánu čekat láhev buržoazní Plzně. Aplaus!
A jelikož jsem zatím nedosáhl buddhovství, tak před pár dny vybalím na nepřipravenou Annu: "Hele, Anči, za pár týdnů se vodsaď pakuju, potřebuju na Ruapehu." Byl to patrně můj výraz, který jí nedovoloval ani pomyslet na 'ne'. Ruapehu je největší hora Severní ostrova a největší sopka Zélandu, je to Mount Doom z Pána Prstenů, věčně sněhem pokrýtá vědma dřímající vždy půl století, aby pak vyplivla padesát let střádané lávové sliny. Zatímco následkem erupce v roce 1945 zemřelo kolem 150 lidí, erupce roku 1995 se obešla bez mrtvých. A tak se, jednoho jasnýho večera, kodrcáme ve starým kombíku na sever. Jo, je to tak, i na jižní polokouli cestujeme za sněhem na sever. Přespíme těsně pod horou v kempu Mangahuia a druhej den za svítání dojíždíme do vesnice Iwikau společně s prvníma dělníkama, kteří pracují na opravě místní lanovky. V zimě to je přeplněný a předražený lyžařský středisko, my se těšíme krásnýmu tichu uprostřed sopečnýho údolí Whakapapa.
 |
| Ranní mlha nad Hauhungatahi, nedoceňený sopky vedle Ruapehu |
Začínáme stoupat podél lanovek. Všechno kolem je červený, žlutý nebo černý a pochopitelně sopečnýho původu. Ten den bylo jasno a stupeň ohrožení jen 1 z pětistupňový škály, kdy 5 je všezničující erupce a 1 nic než dým a smrad.
 |
| Ledovec Whakapapa v jeho letní podobě |
Cesta nahoru není značená a je doporučená jen pro expertní trampy s výbavou pro přežití v extrémních podmínkách, a tak já už jsem se myslím v životě natrampil dost, abych se podobnejch věcí zalek. Do půlky sopky se dá dobře orientovat podle lanovek, který je potřeba si nechat neustále na očích a obcházet je zásadně zprava, pak se člověk musí držet ledovce Whakapapa - stačí si ho nechat po levý, případně pravý straně, a brzo se dostaneš nad něj, kde uhneš trochu doleva a od meteorologický stanice si to zamíříš do sedla okraje kráteru. A tak tam, po 3 hodinách strmýho stoupání, stojíme, a za celou dobu jsme se ztratili jen jednou, to když jsme uhli od ledovce až moc a najednou stáli na konci hřebene se třicetimetrovou propastí pod náma. Kráter Ruapehu je teda fakt obří, jeho dno má dobrý 2 čtvereční kilometry.
 |
| Dno krátera |
Vydáváme se po hraně kráteru na Mount Dome, kde se nachází chata pro případy nouze.
 |
| Anna zdolávající hřeben Dome |
Z chaty slízáme ke kráterovýmu jezeru, který je celý zaplněný ledovcem, jen na povrchu je tenká vrstva zvlněný vody.
 |
| Kráterové jezero; v pozadí nejvyššími cípy sopečnýho okraje |
V samotným kráteru zevlujem přes 2 hodiny. Jednak dáváme odpočinout znavenejm nohám, a jednak byl ten sopečněj černej prach natolik vyhřátej sluncem, že přímo vybízel k zevlování a vyhřívání se. Teploty se jinak blížily nule - aby taky ne, je podzim a my jsme ve výšce kolem 2600m.
 |
| Klajbič zevlujíce |
 |
| Kráterový ledovec roztékající se pod náporem odpoledního slunce |
 |
| Sopečným prachem zasypaný ledovec s údolím ledovcové řeky; v pozadí Mount Dome s nouzovou chatou |
Cesta dolů už jde sama. Potkáváme skupinu turistů, kteří, vedeni horským vůdcem, si celej trek ulehčili lanovkama. Konec dubna je v podstatě poslední období, kdy se dá na sopku vystoupat bez zimní výbavy. Od května už je vrchol většinou zamrzlý a bez maček a cepínu to fakt nechceš lízt hele. I když to není doporučený, na trek se hodí helma, vono jak se sopka pořád hýbe a kameny valí dolů a stezka není značená, je všechno dost uvolněný a každou chvíli se něco někde valí a sype. Nechci srovnávat a říkat, že tohle byl jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal, protože to vůbec není buddhistický a správný, srovnávat nesrovnatelný, ale byl to jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal.
 |
| Mt Ngauruhoe, menší, symetričtější sestra Ruapehu |
Žádné komentáře:
Okomentovat