Na vandr do Aorangi

Na tramperským plánu tentokrát bylo pohoří Aorangi, který jsme chtěli přejít od severu na jih. Já & Koid. Večer před odjezdem na nás udělá Emma smutný voči, že jestli ji nevezmeme s sebou. A páč Emma umí házet nejsmutnější voči na světě, ani nás nenapadne říct ne. A tak, v sobotu po práci, se seberem a valíme na Pinnacles. Tam popijem nějaký ty domáci piváky, přespíme na parkovišti a za východu slunce se jdem podívat na místní erozní výtvory.

Pinnacles; fotky tentokrát z dílny X. Z. Koida

Pak už není na co čekat a jdem směr chata Washpool. Na zádech batohy se stanem a jídlem na dva dny. Pohoří není vysoký a jak se brzy dozvídáme, je o dost opuštěnější, než i třeba Ruahines, a to už je turismem zcela zapomenutý místo. I když to valíme, co to dá, na chatu docházíme za 4 hodiny s rychlostí pod 1,5 km za hodinu. S takovou nikdy celý pohoří nepřejdem. Kouknu do návštěvní knihy a tam na mě čekaj 3 zápisy za poslední 3 měsíce. Všechno místní lovci, co ani nepoužívaj treky. Některý chaty na Zélandu mají i desítku zápisů denně. Pro nás to znamená, že trek bude dál v nitru pohoří čím dál tím víc neudržovanější, protože tam jednoduše nikdo nechodí. I tak se ale rozhodujem jít dál. Popůjdeme, uvidíme.

Válečná porada u vody

Dáme sváču a vydáváme se k další chatě - Pararaki. Ubohý 4 kilometry nám trvají skoro 5 hodin. Trasa je značená blbě až vůbec a já začínám litovat, že jsem nevzal kompas. Všude samý rokle, prorákliny, krosení spadlejch stromů ve strmejch svazích, klouzání dolů, do toho moskyti, slunce a prach. Klima i flóra jsou v táhle části Zélandu až subtropický a tomu odpovídá i rozmanitý ptactvo. Mám to štěstí, že jdu se dvěma veterinářema, takže mi non-stop vypráví příběhy zdejších ptačích druhů.

Koid a Emma v zápasu s horou

Největší dojeb se stal těsně před chatou, když Emma vrazila do keře ongaonga. Je to několik metrů vysokej keř s ostny na konci listů, který ti propíchnou všechny vrstvy oblečení a zajedou hluboko pod kůži a nechaj tam trochu svýho jedu. Je to v podstatě jedna ze dvou skutečně jedovatejch rostlin tady. Emma dostala asi 10 bodanců do pravý nohy a první příznaky se dostavily během první minuty: znecitlivění, pálení, za chvíli bolest hlavy a celý to napuchlo. Já dostal kdysi jeden dva bodance a je to teda srovnatelný se čmeláčím bodnutím. Rozhodujem se zůstat na chatě, ať si to Emma může chladit přes noc.

Emmina nožka

Koid nám uvaří totálně božskej kuskus.

Při večeři

Noc strávíme ležením na hvězdách a koukáním na trávu.

Po večeři

Ráno se vzbudíme, Emma červená jak rak, že prej jí hoří noha, ale že jinak cajk. No když cajk, tak cajk. Jdem dál. Asi hodinu hledáme trek, protože popis typu "jdi 150 metrů podél řeky, pak do svahu vlevo a tam po 200 metrech začíná značení" jde následovat jedině metodou pokus do svahu-omyl-dolů ze svahu. K další chatě Kawakawa nám to trvá věčnost. Během treku Emma stačí dostat včelí bodnutí a šlápnout do vosího hnízda, který jí naštěstí tentokrát vynechaly a pobodaly jenom mě (sláva!), Koid dostane pár hodnutí od ongaonga do ruky a já nakonec taky dvě do ramene. Na chatě vleze Emma do řeky a prohlašuje, že tam chce zůstat do konce života, což stejně nastane za pár okamžiků, takže se není třeba o co snažit. Její pohled jakoby koncetroval všechnu lítost světa.

Emma v potoce se chladíce

Už není moc o čem přemejšlet, tak velím k ústupu a vydáme se do Kawakawa, což je vesnice u hlavní cesty, kam vede od chaty, kde jsme, polní cesta. Jsme celí udivení na tím, jak jdeme rychle. Vono když se pohybuješ dva dny rychlostí 800 metrů za hodinu, tak najednou ti putování po rovině přijde jako rychlost světla.

Na cestě ke Cape Paliser; v pozadí Jižní ostrov

Z Kawakawa dojíždíme stopákem na Cape Paliser. Místní tuleni nás mají totálně na háku a hážou na nás pohledy hlubokého nezájmu a pohrdání, že by i kočky mohly závidět. Mají za to mý hluboký uznání.

Tuleni, který si umí uvelebit kdekoliv

Pak nezbývá, než chytnout stopa zpět na Pinnacles k autu. Řídím, Emma spí. Když dojedem domů, Emma skočí rovnou do lůžka a spí s přestávkama asi 20 hodin. Taky má další dva dny bolehlav, což je patrně vše díky ongaonga. Vono je asi rozdíl, když dostane pár bodnutí statnej Klajbič, nebo vyzáblá Číňanka, co má 20 kilo i s postelí s ocelovým rámem.

Cesta, na který jsme stopovali cestou na Cape Paliser a zpět na Pinnacles

Trek to byl jako pěknej, jen kdyby vedl občas jinudy, než nepropustnou buší, do který neprosvitne slunce, za to je tam horko jak ve skleníku. Všecko cajk hele, buš, ongaonga, horko, toto, jen myslím, že jsem se trochu přebušil v poslední době, tak si dám na chvíli buší pauzu.

Chata Iron Gate v Ruahines

Na treka se s Annou vydáváme v pondělním poobědí. Cílem je chata Iron Gate v pohoří Ruahines, kam jsem se chystal už celý věky.

Každej trek v Ruahines začíná stejně: na parkovišti

Trek vede dobrý čtyři hodiny podél řeky Oroua. Celou dobu se kroutí vysoko nad útesy, takže Orouu se ti poštěstí vidět jen málokdy. Na řece je skvělý to, že na ní žije whio, měkkozubá kachna, která se vyskytuje jenom na Zélandu a který je tady posledních pár tisíc jedinců. Mně už se ji poštěstilo vidět před rokem v národním parku Tongariro; o to větší radost jsem měl, když jsem ji zahlídl za hlasitýho kdákání prolítavat zdejším údolím.

Řeka Oroua

Na chatu docházíme za soumraku. Zmožení trekem máme energii jen na hraní karet, koukání na oblaka a ležení na trávě (moje oblíbený).

Chata Iron Gate, jedna z necelý stovky chat v Ruahines

Za rozbřesku a kdákání whio se vydáváme na hřebeny hor. Vystoupáme 400m na kilometr dlouhým úseku a dostáváme se nad hranici buše. Slunce začíná pařit jak nikdy v Ruahines a z nás začiná týct jak děravejch kotlů. Vystoupáme na vrcholy a před náma se zjeví hřeben, kterej máme ted den přelízt.

Místními trampy nazýván "Stoat traps ridge",  čili "hřeben lasičkových pastí". Zvýšený počet pastí je zde kvůli ochraně měkkozubý kachny

Celá trasa je neznačená, což je docela průser v tom, že to není nikde prošláplý, takže šlapeme v blátě s věčně mokrou trávou. Jdeme tak rychle, jak to jen jde, abychom unikli tý výhni, nicméně ani tak se nedostáváme nad 2 a půl kiláku za hodinu.

Anna po hřebeni se plahočíce

Trvá nám tři hodiny, než si prošlapem cestu hřebenem. Závěrečný výstup na Tunupo už si dáváme z pod šedýho mraku, který oba vítáme s nadšením.

Tunupo s krásně zamračeným mrakem

Z Tunupo k autu to je další dobrý tři hodiny buší plnou kapradí, malejch a velkejch kopců, spadlejch stromů a hlubokejch kaluží, který nejde obejít, a my už sme fakt unavení a nemáme moc vody a mě bolej nohy a klasika a stejně ❤ ke všem horám světa.

Milovaný Ruahines

Trek Mrtvého muže v Ruahines

Deadman’s Track patří ke klasickejm trekům v Ruahines. Dvoudenní výšlap se dá zvládnout za jeden den, avšak kdo by si chtěl nechat ujít noc v krásný chatě Rangiwahia? Prubnout jsem se to vydal s Emmou, která je zpět po toulání se po Thajsku a Číně, a naším surferem Théem. Už od počátku mi bylo jasný, že díky dobrý předpovědi toho uvidímě hodně.

Klasický Zéland

K chatě jsme vyšli za západu slunce, při kterým na nás vykoukla i moje láska Taranaki, kterou z týhle vzdálenosti člověk jen tak snadno nezahlídne.

Čičina v oranžové

Do hodiny sedíme před chatou, kde si za krásnýho ticha vychutnáváme poslední záblesky světla onoho dne.

Červeno-žluto-modrá nad Ruahines

Noc je jasná jako málokdy, a tak když se s Emmou uprostřed noci vzbudíme, nemůžem se vynadívat na ty světla nad náma.

Hvězdná obloha nad námi

Ráno nás vítalo krásný modrý nebe, a tak na nic nečekáme a vydáváme se vrcholům vstříc.

Théo pozorujíce Ruapehu

I když je Emma většinou vysmátá, málokdy ji člověk vidí tak moc vysmátou, jako na vrcholcích hor.

Emma, vysmátější než obvykle

Trek jsme dokončili něco kolem poobědí. Krásný, řeknu ti, krásný to bylo. První mrazík, kterej sme potkali, nám potvrdil, že s létem je definitivní konec a na treky je zase potřeba brát čepice a šály.

Milovaný Ruahines