Chata Iron Gate v Ruahines

Na treka se s Annou vydáváme v pondělním poobědí. Cílem je chata Iron Gate v pohoří Ruahines, kam jsem se chystal už celý věky.

Každej trek v Ruahines začíná stejně: na parkovišti

Trek vede dobrý čtyři hodiny podél řeky Oroua. Celou dobu se kroutí vysoko nad útesy, takže Orouu se ti poštěstí vidět jen málokdy. Na řece je skvělý to, že na ní žije whio, měkkozubá kachna, která se vyskytuje jenom na Zélandu a který je tady posledních pár tisíc jedinců. Mně už se ji poštěstilo vidět před rokem v národním parku Tongariro; o to větší radost jsem měl, když jsem ji zahlídl za hlasitýho kdákání prolítavat zdejším údolím.

Řeka Oroua

Na chatu docházíme za soumraku. Zmožení trekem máme energii jen na hraní karet, koukání na oblaka a ležení na trávě (moje oblíbený).

Chata Iron Gate, jedna z necelý stovky chat v Ruahines

Za rozbřesku a kdákání whio se vydáváme na hřebeny hor. Vystoupáme 400m na kilometr dlouhým úseku a dostáváme se nad hranici buše. Slunce začíná pařit jak nikdy v Ruahines a z nás začiná týct jak děravejch kotlů. Vystoupáme na vrcholy a před náma se zjeví hřeben, kterej máme ted den přelízt.

Místními trampy nazýván "Stoat traps ridge",  čili "hřeben lasičkových pastí". Zvýšený počet pastí je zde kvůli ochraně měkkozubý kachny

Celá trasa je neznačená, což je docela průser v tom, že to není nikde prošláplý, takže šlapeme v blátě s věčně mokrou trávou. Jdeme tak rychle, jak to jen jde, abychom unikli tý výhni, nicméně ani tak se nedostáváme nad 2 a půl kiláku za hodinu.

Anna po hřebeni se plahočíce

Trvá nám tři hodiny, než si prošlapem cestu hřebenem. Závěrečný výstup na Tunupo už si dáváme z pod šedýho mraku, který oba vítáme s nadšením.

Tunupo s krásně zamračeným mrakem

Z Tunupo k autu to je další dobrý tři hodiny buší plnou kapradí, malejch a velkejch kopců, spadlejch stromů a hlubokejch kaluží, který nejde obejít, a my už sme fakt unavení a nemáme moc vody a mě bolej nohy a klasika a stejně ❤ ke všem horám světa.

Milovaný Ruahines