Trek Mrtvého muže v Ruahines

Deadman’s Track patří ke klasickejm trekům v Ruahines. Dvoudenní výšlap se dá zvládnout za jeden den, avšak kdo by si chtěl nechat ujít noc v krásný chatě Rangiwahia? Prubnout jsem se to vydal s Emmou, která je zpět po toulání se po Thajsku a Číně, a naším surferem Théem. Už od počátku mi bylo jasný, že díky dobrý předpovědi toho uvidímě hodně.

Klasický Zéland

K chatě jsme vyšli za západu slunce, při kterým na nás vykoukla i moje láska Taranaki, kterou z týhle vzdálenosti člověk jen tak snadno nezahlídne.

Čičina v oranžové

Do hodiny sedíme před chatou, kde si za krásnýho ticha vychutnáváme poslední záblesky světla onoho dne.

Červeno-žluto-modrá nad Ruahines

Noc je jasná jako málokdy, a tak když se s Emmou uprostřed noci vzbudíme, nemůžem se vynadívat na ty světla nad náma.

Hvězdná obloha nad námi

Ráno nás vítalo krásný modrý nebe, a tak na nic nečekáme a vydáváme se vrcholům vstříc.

Théo pozorujíce Ruapehu

I když je Emma většinou vysmátá, málokdy ji člověk vidí tak moc vysmátou, jako na vrcholcích hor.

Emma, vysmátější než obvykle

Trek jsme dokončili něco kolem poobědí. Krásný, řeknu ti, krásný to bylo. První mrazík, kterej sme potkali, nám potvrdil, že s létem je definitivní konec a na treky je zase potřeba brát čepice a šály.

Milovaný Ruahines

Jižní stranou na Mt Taranaki

Přál bych každýmu, aby jednou viděl Mt Taranaki. Je to fakt magický místo. To takhle jedeš polema v nadmořský výšce nula nula nic a najednou je před tebou dva a půl kiláku vysokej vulkán, co ho objímá prstenec mraků probodnutej zasněženou špicí. Nikdy mě nepřestane bavit se na tuhle horu dívat, stejně jako mě nikdy nepřestane bavit na ni lozit nebo vo ní psát. Když jsme se s Annou toho rána dostali pod ní, z jižní strany, kudy jsme se chystali lízt, se držel obří mrak.

Jižní mrak objímá Mt Taranaki

Jak jsme brzo zjistili, mrak byl prosáklej vodou, která se na nás valila ze všech stran a brzo sme byli mokří na kost. Když jsme došli na Syme Hut ve výšce 2000 m, jen jsme se převlíkli do suchýho, padli do spacáků a vzbudili se za 4 hodiny.

Počátek deštiva

To už na nás čekalo krásný modro a tak sme na nic nečekali a vydali se vrcholu vstříc.

Mt Taranki od chaty Syme

Fanthams Peak s chatou Syme

Vrchol Mt Taranaki

Pohoří Pouakai, který je vidno z vrcholu

Před setměním docházíme zpět na chatu a pozorujem, jak slunce zapadá,

Slunce západ

aby za pár hodin vyšlo na druhý straně.

Slunce východ

Nekonečně šťastnej, že hora ke mně zase jednou byla vstřícná, se vydáváme k vodopádům Dawson a pak do New Plymouth do jogínsko-permakulturního hnízda Myshky a Paddyho, ale to už je jinej příběh.

Dawson Falls

Novozélandským digitálním knihovníkem naplno

Někdy v říjnu 2015 jsem zase začal pracovat v knihovně, kde pracuju doteď. Bylo to po několikaměsíční pauze, kdy jsem si odskočil dělat tesaře, to abych neztratil kontakt s proletariátem a získal nějaký ty skilly, až si budu jednou v Bužumbuře stavět vlastní chatrč.

"Ty a Majkl, už jsi dělal někdy s 3D tiskem?", říká mi manažerka knihovny v den mýho nástupu.

"No na vejšce jsem o tom měl přednášku, ale to bylo spíš takový jako - "

"To je skvělý, takže jsi to studoval?"

"No takhle bych to neformuloval, vono to byl spíš takovej workshop, pamatuji se hlavně, že nám borec dal píšťalky a my na ně pak pískali a von říkal, že na ně nemáme pískat, ale my jsme na ně stejně - "

"Jo takže už i praktický zkušenosti máš, jo? Tak to je super, musíme totiž co nejdřív najít specialistu na 3D tisk. Koupili jsme čtyři 3D tiskárny, ale něpočítali jsme s tím, že s tím bude tolik práce, měli jsme za to, že se tam jenom pošle něco na tisk jako do klasické tiskárny, a vono to chce i trochu té údržby, že?"

"Eeeeeee -"

"No to jsem si myslela! Tak jsem ráda, že jsme toho odbroníka už našli! Navíc ty tiskárny jsou z Evropy, víš, takže si budete rozumět.", říká mi, jedinýmu Evropanovi mězi zdejšíma knihovníkama, s upřímným úsměvem, zatímco se zavírají dveře od výtahu a ona jede bůhví kam a mě nechá stát na chodbě s přivřeným okem a pohledem někam skrz výtah do dob dávno minulých někam do Brna a na toho týpka, kterej mi kdysi dal du píšťalku. Něco mi tehdá říkal a i když jsem si jistej, že to bylo zcela nepodstatný, dal bych v tu chvíli nevím co za to, abych si vzpomněl, co to bylo, a měl se tak čeho chtytit. Vteřinový záchvat paniky však vystřídala našpulená pusa do obrácenýho U s mantrou v hlavě: "Klajban, fak, to pude". Zbytek pracovní doby jen koukám na Youtube, jak to vlastně celý funguje. A pak vytisknu první věc - malou krychli. Je do půlky škaredá a od druhé půlky má na sobě to, čemu říkáme špageti - ubohej chuchvalec plastů, takže by nikdo nikdy nepoznal, že to měla bejt krychle. No, a jak už to bývá, když něco člověk dělá denně, nakonec se naučí i to, co vlastně ani neplánoval. A tak, po nekonečný řade menších či větších nezdarů, tisknu i věci, který fungujou.

Jeden z mých posledních tisků: převadeč cirkulárního pohybu do pohybu horizontálního. Slouží jako na místní chlabecký škole jako ukázka toho, na jakým principu fungují např. kola parních lokomotiv

Lampa. Není super cute?

Můj kancl vypadá spíš jako smetiště starý elektroniky, nicméně většinou má každý zařízení svý místo a jsou různě propojený.

Můj kancl, kde se držím zásady "mít vždy vše po ruce"

Často to je kvůli toho, že dělám třeba live streaming 3D tisku na telku v knihovní hale, do toho se furt něco někde updatuje, renderuje nebo stahuje, teďka ne každej komp je v knihovnický síti, nejvýkonnější kompy jsou Macy, který zase nejsou kompatibilní se softwarem pro 3D tiskárny, ty kompatibilní kompy jsou zase v síti místniho koncilu, takže tam jen přenastavit časový pásmo je věc trvající měsíc, to než to projde schvalovacím procesem přes 3 manažery, nedej bože tam instalovat něco, co nemá osmnáct certifikátů jakosti, a bláááá bla. Tuším, že to bude všude podobný. V době největšího zoufání si vždycky vzpomenu na Soniu, kámošku ze studií v Norsku, co teďka pracuje v Bruselu v knihovně NATO, kde používaj tři roky starou verzi Internet Exploreru, páč vono než ten byrokratickej mega kolos schválí aktualizaci starý verze na novější, tak je už vydána zase nová a tak že to rovnou daj na tu novou, jenže zas je třeba založit v systému novej ticket a ten se musí znova  schválit všema manažerskejma jednotkama, teďka nedej bože v tom ticketu chybí nějaká maličkost a nedej bože je na ten Explorer napojeno ještě něco jinýho, co se musí taky aktualizovat, no nedej bože to je nějakej vlastní systém, kde si tak aktualizaci nestáhneš, že, to se musí celý napsat a - no a stop radši. Je hezkej den, slunce svítí, odpoledne má bejt 30 stupňů, mám celej den volno, půjdu surfovat a všechno - bude - cajk.

Naše industriální hala s pianem. Pozorné oko čtenářovo nechť si povšimne zelených listů na hořejším balkoně - to je banánovník. Máme totiž prosklednou střechu a v létě dovnitř proniká tolik slunce, že tu na férovku pěstujem banány. Máme dvě rostliny, každá urodí trs se zhruba 50 plody

Co dělám kromě 3D tisku? Informační vzdělávání a podporu pro naše pobočky, který jsou po celým městě. To třeba v úterky často sednu na kolo, hodím přes rameno knihovnickou brašnu, kterou narvu kabelama, nabíječkama, tabletem, pár smartphonama a vůbec vším matrošem, kterej by mi mohl bejt užitečnej, a valím směr Te Patikitiki, což je naše pobočka na kraji města. Tam na mě typicky čekaj lidi, co chtěj třeba přeinstalovat Windows, fixnout wifi na tabletu, přečíst si nějakej ten e-book na nový čtečce nebo jim třeba zrovna "zmizel Facebook z mobilu - jste si smáznul ikonu z plochy - a jóóóóó".

Uvnitř Te Patikitiki

Vně Te Patikitiki

Na svoji knihovnu jsem fakt pyšnej. Navštívil jsem už spoustu knihoven v různejch státech a tahle patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Předchozí manažer knihovny byl docela velkej vizionář a rebrandoval knihovnu na "Living Room of the City" a vono to fakt funguje. Lidi si sem chodí zahrát na kytaru nebo na piano, kterých tu pár máme, jen tak pokecat, pojíst oběd, zablbnout s play stationem, dát sprchu, kafe nebo přebalit dcerku. Je skvělý, že nám i současný vedení dává volnou ruku v tom, že můžem lidem odpouštět poplatky za cokoliv - no to bys něvěřil, jak moc některý lidi udělá šťastný, když jim odpustíš padesát centů za prodlení výpůjčky nebo řekneš nějakýmu tulákovi na busáku, ať si zajde dát sprchu do knihovny, že stačí říct, že ho posílá Majkl a nemusí platit ten dolar, kterej to jinak stojí. Hodněkrát se stalo, že mi místní návštěvníci nebo cestovatelé řekli, že to je nejlepší knihovna, ve který byli. To prostě potěší knihovnický srdce jako máloco. Jen pro představu o velikosti knihony: denně nás navštíví pár tisíc lidí a pracuje tu kolem 70 knihovníků; knihovna patří mezi 10 největších na Zélandu. Počítám, že tu ještě pár měsíců pobudu, dokud mě knihovnickej vítr, resp. toulavý boty, neodvají jinam.