Triple Z attack: Zima na Zélandu. Zas

Zima na Zélandu stojí totálně za piču. A piča se teď může říkat, sem čet na fejsu, že podobný sprosťárny už používá kde kdo, tak co. Proč to stojí zrovna za ni? Protože tu obecně nemrzne, a tím, že tu nemrzne, tak si místní myslej, že to tu je jak u sousedů v Austrálii, kde je teplota asi o sto dvacet stupňů víc, a tím, že si místní myslej, že tu vlastně žádná zima nejni, nenosej nikdy žádný zimní věci, po městě furt choděj v žabkách a hlavně neizolujou, chápeš? Voni NEIZOLUJOU. Myslím, že jsem za celej svůj život neslyšel tolikrát skloňovaný slovo ILOZACE jako v posledním měsíci mezi místníma Evropanama, a to mám maturitu z pozemního stavitelství. Každej normální Evropan totiž buď žije na jihu Španělska, že jo, nebo má narvanej barák polystyrenem od sklepa po střechu. Tady ale na ten bílej materiál při stavbě domů nikdo nemyslí a slovo "izolace" je mezi stavařema furt tabu. "Izolace? Myslíš jako proti zvuku?", zní odpověď každýho kiwáckýho stavaře na dotaz, proč ty zdi nechávaj dutý a nenarvou tam aspoň starý noviny jako izolaci. Každej kiwák má totiž v hlavě poblázněnou rovnici "nesněží = není zima" - ale tak to prostě nefunguje, prostě ne, ne, ne, ne a ne. Že je venku 5 stupňů máš v paži, že jo, prostě si vezmeš tři štyry svetry a máš, jenže když máš od rána do večera v baráku úplně tu stejnou teplotu (resp. zimnotu), brzo tě začnou ty tři vrstvy votravovat, že jo, dyť s něma si nemůžeš ani rozmrazit lahváč v mikrovlnce, jak seš s něma nemotornej.

Úplný vrchol všeho pak je, když je venku jasno, protože to znamená, že nad ránem bude mrznout. A to je teprv dílo čéče, protože tady nic není na mrznutí připravený a zamrzá voda, nejezdí emhádéčko (resp. ty dva autobusy, který jsou 2 jen proto, aby zdejší oficíři mohli psát na svý webovky, že město používá "několik dopravních prostředků"), protože zimní pneumatiky jsou tady exotický jako deštnej prales v Brazílii, auta nemůžou nastartovat, na stavbě se nepracuje a celkově se na pár hodin vždycky zastaví svět. Mám však to ohromné štěstí v tom, že žiju v nejdeštivější a největrnější oblasti na Zélandu, takže průměrně 1 jasný den v zimním měsíci se ještě dá přežít. Normální den, tzn. každej den, prší. Když neprší, je zatežno a víš, že bude za chvíli pršet. V takový dny můžeš dělat leda tak jedno. Hádej co - má to 0,7 litru a stojí to krásnejch 40 dolarů, typicky to topí jen jeden den a ten druhej máš tendenci přísahat, že tak drahý a bolehlavý topení už nikdy více, a přitom v podvědomí víš, že v den třetí, vymrzlej jak sobí lejno, vezmeš krám s názvem "Big Barell" útokem a resetuješ posvátnej čas třetího dne a uděláš z něj den první.

Další unikátností zélandský zimy je to, že trvá většinu roku. Místní často rozlišujou jen 2 roční období - léto a zimu. Léto trvá od prosince do března, zbytek roku je zima. A jakože fakt že jo. Třeba v Evropě je typický pro podzim to, že opadává listí ze stromů. Jeden místní tramp mi řekl, že všechny opadavý stromy na Zélandu (a že abys jich pohledal, v buši nejsou vůbec žádný) nejsou zélandský původní druhy a byly sem přinesený bílejma. A protože ten tramp měl kudlu velikou jako moje stehno a hlas hluboký jako moje učitelka dějepisu, který sme přezdívali Bajkal, tak to musí bejt pravda. Takže teďka mám zimu - přesně takovou, jakou jsem měl, když jsem tady takřka před rokem přijel. A to jsem přísahal, že nikdy více. Už žádný přísahy. Fakt. A stejně se mám ve spoku nejvíc. Přísahám.

Jezero Waikaremoana: třetí great walk za mnou

Novozélandský great walky jsou mokrým snem každýho protinožskýho trampa. Jedná se o 9 několikadenních tras, který reprezentují rozmanitost zélandský krajiny, a který patří k tomu nejlepšímu, co může Zéland chodcům nabídnout. Vobčas se v různejch časácích po světě mihne zmínka, že některý z great walků jsou vůbec nejvíc moc nejlepší a nej na světě. To já ale nemůžu soudit hele, dokud jsme ty všechny ostatní na světě nezdolal, takže snad jednou. Já do dnešního dne zdolal 2: sopečný hajk Tongariro a fjordovskej Kepler. A tak zas nastal čas podívat se na další - tentokrát na jezero Waikaremoana, kde v podstatě nic jinýho několik dní neděláš, než chodíš kolem jezera. No ale jakýho jezera! A tak sem jeden pátek strčil do báglu jídlo na 3 dny, pod paži Francouzku, do kapsy tequilu a šlo se na věc. Walk začal pár metrů od jezera,

odkud jsme pokračovali na pláž pokrytou sněhem. Jo, zima je tu. Zase.

Na pláži jsme se rozloučili s našimi švédsko-dánskými kámoši, kteří byli před pár měsíci mými couchsurfingovými hosty, a teď se jich ne a ne zbavit. Oh, krásný lidi to jsou, a jednou s něma budu mít permakulturní farmu ve Švédsku. Jo.

A pak sme se vydali dál. Jezero obklopovala těžká pohoda a mír.

Večer jsem dal koupačku jak pán, i když ty voe jako zimnej sem byl z toho dost a přebít to nemůže ani starej dobrej norskej džamp s Terkou do skandinávskýho jezera.

Večer sme takhle seděli v chatě opojení mexickým nápojem, když v tom přišel do chaty místní rybář, že kolem chaty je banda vačič přítulnejch jak holky v Moulin Rouge. A tak vylezem ven a fakt že jo, vačice na férovku dlabou z ruky a nechaj se pohladit po hlavě.

Druhý ráno bylo mlžný,

což nám nebránilo brodit se buší dál,

dál dál dál do horskejch výšin,

kde jsme strávili druhou noc. A tu třetí? Tu třetí to bylo furt stejný hele: nekonečná buš a spousta vody kolem.

Kdy a kde, když ne teď a tady

Někdy v březnu sem psal, že až nastane čas, odhodím dláto, zahledím se v dál a zase si jednou půjdu po svým, že odjedu z týhle země zélandský, no a ten čas měl nastat právě v teď, jenže se stalo, že se mi do ničeho zrovna pouštět moc nechce, a taky že mám všechno, co potřebuju a co chci, a díky čemuž se každej den vzbouzím a říkám si klajban ty vole dobrý to je, takovej ten pocit jako když seš u babči na chatě, kde si to moc užíváš, a přeješ si tam zůstat dýl než na víkend, a v neděli před poledním odjezdem si řekneš a ty člověče tak zůstaňme tu s ní vo trochu dýl, a prostě si uvědomíš, že to lze normálka prodloužit a ty si řekneš no tak ty vole jakože jo, i když víš, že všechny tvý plány, jakkoliv byly krásný, vezmou za svý, ale je to i trochu úleva je zas jednou nemít, a taky že si zase svobodnější, než dřív, a že si vlastně nikdy takhle bez plánů nežil, a že je to i trochu návykový a adrenalinový nic nemít a nechat den za dnem formovat tvůj život a na všechno říkat jo, protože každej den může bejt tvůj poslední, a tobě se to líbí ta nestálost a neurčitost, protože plány jsou stejně jenom pro protivný, a co bych nepřiznal barvu někoho jsem potkal, a i když nemáš tucha, jak dlouhej čas spolu strávíte, tak si nakonec řekneš, že na tom nesejde a všechny pochybovačný otázky si zneguješ a místo proč se ptáš proč ne, a taky cítíš v kostech, jak ti to všechno do toho neplánovacího světa zapadá, do tý studny spontánního žití, ze který jsi dycky chtěl pít, do tý každodenní nestálosti, kterou jsi vždycky chtěl mít, jiným žití, který jsi vždycky chtěl žít a který už máš, jen si ho je třeba někdy víc uvědomit, což tě jen hecuje k tomuhle kroku, takový to jak ti celej vesmír říká kupředu a zpátky ni krok, a tobě nezbyde než poslechnout, omluvit se všem, kterým jsi slíbil setkání, že plán nebude možno z padesáti procent naplnit, protože i když je jednou potkáš, nebude to k tomu datu, který jsi slíbil, a to jediný tě na tom všem nejvíc mrzí, ale taky to bude tím, že tě to mrzí za ně všechny, se kterýma jsi měl brzo být, ale na druhou stranu si říkáš, že je to bude mrzet jen za jednoho, protože maj kolem sebe přece spoustu jinejch lidí a čeká je spousta jinejch setkání, a ty jsi ten, který by měl být na tom hůř co do počtů, avšak co do kvality si soudit netroufáš a ani nechceš a víš, že se to ani nedělá, a taky víš, že oni to jednou pochopí a když ne, nedá se nic dělat, protože člověk nemůže mít všechno, ne, ne, a taky nemůže udělat celej svět šťastným, ale může to zkoušet, a aby měl naději, že se mu to podaří, měl by začít u sebe, takže jo, světě, dělám se, resp. udržuji, šťastným, odpusť mi, ale je to pro tvoje dobro, a uvidíme se jindy a jinde, a každý kdo chce, ať se za mnou někdy někam podívá, svět je malý jako pomeranč, jen vědět, ze který strany na to jít, aby ses ho doloupal.