středa 8. října 2014

Helpx: dám ti střechu za tvý svaly

Ke službě Helpx.net [čti helpex] jsem přišel jak slepý k houslím (nebylo by logičtější říkat hluchý k houslím?). To mi takhle jeden můj aucklandský spolubydlící, tělem i duší sociální anarchista, píše:

"Víš, Majkl, už jsem na Zélandu pár let a je na čase se vrátit domů do Austrálie. Jestli budeš mít cestu, stav se, najdeš mě na Helpexu pod ID 31203"

Po chvíli guglení mi došlo, že to je tady (meditační centrum s bazénem, kompostovacím záchodem, wi-fi a oslem navrch někde v horách na východě Austrálie). Princip Helpexu mi už od počátku přišel zajímavej: nechám tě u mě bydlet za to, že budeš pracovat. Když pracuješ více, dostaneš i jídlo. Je to podobné WWOOFing, avšak ten je více o učení a Helpex nabízí i krátkodobý ubytování a ani v nejmenším se nezaměřuje jenom na farmy - v databázi můžeš najít hotely a různý komerční věci, stejně jako běžný rodinný domy. Prostě dva důchodci chtějí posekat trávník a natřít plot, tak o tom dají na Helpexu vědět a ty tam dojedeš, týden dva u staříků bydlíš, voni tě navíc krměj a ty jim za to natřeš plot a posečeš zahradu. Typicky pracuješ něco kolem 3 hodin denně, i když mě to zatím vychází poněkud ehm méně. Nebo jsem tak rychlej. Jo, jsem rychlej, to zní líp. Veliká převeliká výhoda Helpexu je, že řada těchto domů je i v centrech měst, taky že se nemusíš upsat na několik měsíců jako u WWOOFingu (často lidi přímo vyžadují, abys zůstal jen pár dní) a hlavně si můžeš pracovat, kdy chceš. Žádnej boss nad tebou, žádný vstávání do práce, prostě pohoda. Ideální pro lidi, kteří mají poloviční úvazek v knihovně a chtějí vyzkoušet něco novýho, seznámit s místňákama, libují si v solidárním citizens-to-citizens a baví je dělat věci, který mají fakt smysl.

A tak jsem našel Ruth a Gerarda. Postarší pár vyžívající se ve folku, dobrých pívácích a vínácích. Moc milí človíci, kteří mě skoro dva týdny nalejvali pivákama a vinákama za to, že jsem jim vobčas něco přibil nebo uvařil.

První den mě vzali do thajské restaurace a pak do místní irské knajpy. Luxusní místo, kde jsem měl konečně pocit že jako jo, že i tady to přece jen jako nakonec půjde zůstat nějaký ten pátek. Pivák sice $10, a tak co už, když člověk neplatí, může stát i jednou tolik.



Vařili mi pěkně vege-organic papu ou je!


Brali mě taky do kaváren - ještě, že to kafe nepiju, takže mám čisté svědomí pro napájení se pívákama už od rána. 



Tak jako všechno, i můj pobyt u Ruth a Gerarda se nachýlil před pár dny ke konci a já se přestěhoval k Sandře a její rodině. Zatímco Ruth a Gerard bydleli 10 minut pěšky od centra a tedy i od knihovny, Sandřin dům se nachází na venkově. Jedeš prostě 20 kiláků na sever od města a jakmile máš dostatečně silnej pocit, že tady jako už fakt nikdo nemůže dobrovolně bydlet, tak tam to je - pěkný, bílý dům s dřevěnou brankou a velkými okny. Velká dřevěná terasa, na zahradě pobíhá pár ovcí.



Rodina je pětičlenná: Sandra, její manžel a tři děti od 15 do 21 let. Večery teď trávím u filmáků, u kterých se celá rodina každej den schází. Filmáky si půjčují z DVD půjčovny. Neuvěřitelný, že tady takový věci pořád frčí. Zapadlost tohodle místa mi však nedá spát:

Já na patnáctiletou dceru Jasmine: "Co tady tak děláš pořád?"
Jasmine: "No tak chodím do školy, hraju tenis a netball... čtu... Hmmm..."
Já: "Já myslím jako co děláš tady doma, když přijdeš ze školy. Navštívit nějakýho kámoše kolem nebo si někam zajít je pro tebe skoro nemožný, když nemáš auto, ne?"
Jasmine: "No tak já vidím kámoše ve škole."
Nedá mi to: "A v Palmerstonu by jsi žít nechtěla?"
Jasmine: "Palmerston? Jééé, tak to nééé, to je moc rušný na mě."

A tak nastal čas pomalu přehodnotit maloměsta velkoměsta. Zatímco pro mě je Palmerston větší vesnice, kde se neděje prakticky nic, pro ni je to rušný místo a radši si užívá klidu na opravdickým venkově, kde je nejbližší soused aspoň míli daleko. Nejde to moc přirovnat k něčemu v Česku, protože tam je hustota zalidnění skoro 10x větší, takže i když bydlíš na venkově, typicky to je nějaká dědina a pořád jsou kolem nějaký ty vesnice a vesničky, takže to není takový osamělý. Na Zélandu navíc kolem jedné třetiny obyvatel žije v Aucklandu a obecně tady vesnice moc nefrčí, spíš jsou tu fakt osamělý domy uprostřed nekonečných pastvin a polí. A v jednom takovým teď bydlím.


neděle 5. října 2014

Kultura na zélandským maloměstě

Člověk by čekal, že ve městě, který má 70 tisíc obyvatel, se něco bude dít docela často. Tak to hele chlapče milý daleko od pravdy seš, todle je Zéland a tady se to děje po zélandskym jakože nic. Zéland je docela debilní v tom, že je od všeho a všech tak strašně daleko. V Evropě si vyjede na tůr každá garážová kapela - basák si na tajňačku půjčí dodávku z práce, bícmen vymění dva činely za kanistr benzínu a kytarista obepíše pár známejch a známý známejch a evropský tour jak dělo je na světě. Co ale Zéland - nejbližší stát je nějaký zapadlý ostrov v Pacifiku, kde kromě pár virtuozů na bonga stejně nic moc není. Austrálie je blízko, ale stejně to je pořád pár tisíc kiláků letadlem a kdo by furt chtěl poslouchat jenom australský kapely. Dotáhnout sem kapelu zvenčí prostě znamená spoustu tisíc kilometrů a jak už tušíš, kémo, taky pěknejch pár tisíc doláčů. To zase znamená, že když už, tak sem přijíždí hlavně velký kapely, který hrají na velkých koncertech za velký vstupný.

Zélandský kapely jsou soustředěný hlavně v Aucklandu nebo Wellingtonu, ostatní města se musí smířit s nahodilými zastávkami muzikantů, kterým se nechce řídit mezi Wellingtonem a Aucklandem na jeden zátah, nebo s nabídkami některejch místních revivalů, který jsou tady snad úplně na všechno. Překvapil by mě už snad jedině revival na revival. Tak jseš prostě odkázanej na to, co se mihne kolem, a věř nebo ne, po pár týdnech vezmeš za vděk i dětskýma předehrávkama v korejský čtvrti. Shrnuto: 70 tisícový město je velký v Evropě, ne na Zélandu - zvláště, když tu najdeš tak jeden dva paneláky (třípatrový budovy s pěti bytama), zbytek jsou rodinný domy rozpláclý do veeeeeeeliký šíííííře.

Tak jsem se jednoho dne octl v Bent Horseshoe Cafe. Už z toho jména musíš tušit, že bude dym. Byl. Jedeš asi půl hodiny polema. Nic, ovce, nic, ovce, nic, dlouho nic, dům s pěti rozbitejma autama na zahradě a ovcema uvnitř, jedeš dál, nic, dlouho, fakt dlouho nic, ovce, nic, pole, nic, pouliční lampa, nic, najednou nasprejovaný nápis "CAFE" na kapotě opřené o strom a šipka ukazující do pole. Pole? Jo, aha, tak tadydle to rovný je asi jakože cesta. Jedeš ještě kilák dva a tam parkoviště. Přítomno asi 10 aut, což většinou znamená stejně tolik lidí. Červená budova ve stylu rodinnýho domu jakože kavárna. Tam vejdeš a v takovým větším obýváku je kolem 20 lidí v kolečku koukající na borce a borku, jak hrajou Simona & Garfunkela občas proložené Neil Youngem. Hele borci zélandský nikde ale nebylo psaný, že to bude revivalová benda voe! Když jsem vstoupil dovnitř, regulérně jsem snížil průměrný věk o dvě až tři pokolení a to už se přitom blížím věku, kdy středoškolačky obšťastňuju spíše otcovským pohledem.


Malý pivák $7,5, tak jsem hnedka liskl radši dva, abych na tu cenu rychle zapomněl. Koncík začal ve 2 odpoledne. Kolem půl šestý zůstalo posledních 8 fandů včetně mě a mých dvou domácích. Zatímco jsem regulérně poklimbával na židli jak hajný na čekačce, zpěváci si nasadili pirátský čapky a rozdávali fandům chřastítka, že prej je musí před posledníma pár songama ještě trochu povzbudit [jak jako ještě před pár songama ty voe?? Však už hrají celý odpoledne!]. I když mě představa chřastění pytlíkem čočky v pirátským klobouku rychle probrala, radši jsem dělal, že spím, což u našeho stolu nebylo nic neobvyklýho. Moji domácí totiž usínaj běžně u stolu po večeři, svorně ruku v ruce, a neprobudí je ani kočka, která po nich leze. Anyvej - po čtyřech hodinách písníček ze sedmdesátek a pár debatách s místníma jsem zjistil, že tohle byl docela standard: když už koncert, tak nějaký revivalík, že jo, něco známýho prostě, ať víme, kdy máme šustit s pytlíkem čočky, a nejlíp v neděli kolem oběda, ať máme na to chřastění celej den. No ouh boy.

Kromě koncertů tu máme i divadlo (rozuměj budovu divadla). Jsou v něm přestavení tak 2x do měsíce, vždycky nějaký Jesus nebo Christ nebo dokonce Superstar. Asi nemusím nic říkat o mojem mínění o těchle srandách ani ne o cenách, jaké si ti psychouši odváží nasolit za jeden lístek.

Filmáci? Je tu kino s docela novejma filmama, který sem typicky dorazí tak dva týdny poté, co se objeví na videotéce. Dobrý filmy jsou ve filmovým klubu, tam jsem ale nepochodil:

"Dobrý den, rád bych chodil na páteční promítání vašeho klubu - stačí, když si zaplatím členství na půl roku? Dýl tu nebudu."
"Ne, musíte na celý rok, nedáváme členství na půl roku."
"Aha, a nešlo by to třeba nějak udělat - s někým se vyměnit nebo tak? Já tady fakt jsem jen na půl roku. Víte, přijel jsem tady teprve..."
"Ne, musíte si zaplatit na celý rok."
"Hm, ale to mě vyjdou ty promítání dráž, než komerční filmy."
"To nevím, ale musíte si zaplatit členství na celý rok." [plesk!]

Tak mi v oblasti filmáků nezbylo, než zůstat věrný knihovně, kde nám začal festival latinských a španělských filmáků. První film sice nic moc, a tak byl tam rumík zadáčo (jakože kulisa ke kubánskýmu filmu, rozumíš, to je důležitý) a tma, takže když už člověk po tom rumu usne, nemusí mít výčitky, že ho někdo při tom viděl.


No co no, filmáky si budu dál půjčovat ve videotéce a za koncertama budu jezdit do Welingtonu. Z Brna jsem zase jezdil za horama, tady je mám pod nosem.

sobota 4. října 2014

Ruahine: Toka

Nejlepší na Palmerstonu jsou okolní hory, což je sice trochu smutný, ale fakt díky za ně. Severní se jmenují Ruahine (1700 m) a jižní Tararua (1500 m). Jsou docela rozlehlý a přechod každého pohoří má kolem 100 kilometrů. Mezi trampama ve Wellingtonu se prej traduje, že kdo přejde Tararuu za dva dny, je nejvíc zélandskej tramp. Přechod plánuju, ale za dva dny ujít 100 km s převýšením ňákých 7 kiláků tak to jakože Asi Ne Kémo.

Pro středeční výlet jsme s Kačou, která se tady v okolí ještě pár dní poflakuje, vybrali Ruahine a vrchol Toka (1519 m). V podhůří jsem čekal, že každou chvíli z pod kořene vybafne Frodo se Samem,


výše jsem zase větřil Mauglího s Baghírou.


Nejvyšší vrcholy byly ještě na férovku zasypány sněhem, z čehož se mi trochu svíraly půlky, že ten náš vrch na tom bude podobně.


 Bílo ale nebylo a vrchol byl klasicky hodně na punk: tři nakřivo opřené klacky end dec it maj frend.


Cesta zpátky byla travnatá

a dlouhá.


Už teď se těším na další tramp, je to tu fakt pěkný.