Přechod Anagy na Tenerife

"Majkl, musíš do Anagy", říkal mi jednou Gabi, v očích mu jiskřilo a prsty měl v křeči, jako by vymačkával z křemene vodu. A tak jsem šel. Anaga na ostrově Tenerife je mýtama opředený místo s lesem starým několik staletí, kde se nachází na kilometru čtverečním tolik přířodních druhů jako nikde jinde v Evropě. Začal jsem v Tegueste, klasickým kanárským městečku. Už ten příchod do lesa člověka totálně srovná do latě a to bylo poprvý, kdy jsem z tý krásy padl do kolen.

Les v Anaze

Když jsem vyšel nad hranici lesa, neviděl jsem nic než nekonečněj oceán, prazvláštní skály kolem a cesty vedoucí do vesnic o deseti chalupách.

Vesnice Afur

Lidí tady žijí na neuvěřitelnejch místech. Bezmála hodiny pořádnýho treku ke konci cesty, kde není nic než malý parkoviště a pár domků. Když jsem se dostával hloub a hloub do nitra Anagy, začal jsem potkávat místní obyvatele. Potkal jsem třeba týpka, kterej každej den vezme kládu se dvěma kýblama a jde k hodinu a půl vzdálenýmu prameni, aby tam nabral dvacet litrů vody a šlapal se svým vlčákem zpět. To má tak akorát pro sebe, kozu a dvě slípky do druhého dne, kdy jde znovu.

Jedno z místních obydlí

Vedle zelených nepropustných svahů tu jsou místa vyprahlý jako když se ráno vzbudíš po pěti pivech.

Kaňonem řeky Affur

Když už takový místo potkáš, stačí se podívat jiným směrem a číhá tam na tebe něco totálně jinýho. Jak z jinýho světa.

Skalní útvary tu jsou naprosto magický

Když jsem došel na pláž, už jsem to fakt nedal a zůstal jsem tam celou noc.

Moje ložnice

Druhej den jsem potkal borce, kterej bydlí 8 let na jednom místě bez elektřiny, 3 hodiny solidního treku k nejbližší chalupě.

Typický dům místních obyvatel, co se rozhodli žít daleko od všeho

Putoval jsem dál podél pobřeží na sever za neustálýho hučení atlantských vln po uzoučkých cestičkách vyšlapaných lidma, kteří sem po staletí utíkají zpět k jednoduchýmu životu.

I když to z fotky nevypadá, je to focený v noci

Jedno z prvních větších městeček na mý cestě byla Taganana.

Atlantský pobřeží

Celýmu městu vládne klasická kanárská architektura, tzn. bílý domy jednoduchejch tvarů postavený v prudkých svazích.

Typická vesnice v Anaze

Z Taganany jsem pokračoval dál směrem k Roque Bermejo.

Severní pobřeží Agany

Cestou jsem procházel Las Palmas, vesnicí s pěti domy a jediným stálým obyvatelem. Vesnice stojí na sto padesát metrů vysokém útesu. Kolem nic, jen les, oceán a tisíce racků. K nejbližší cestě to je dvě hodiny cestičkou úzkou tak pro jednu zkušenou kozu.

Las Palmas

Francesco, jediný zdejší obyvatel, tady bydlí jen se svým oslem, psem, polem a kaktusy.

Francescův domek v Las Palmas

Všude kolem je spousta horskejch koz, kterejm se tady podle všeho dobře daří.

Divoké kozy

Celej trek jsem zakončil v Chamorga, odkud už jsem to dal stopákem až domů do Arafa.

Chamorga

Celý to bylo naprosto magický, že ani po pár dnech k tomu nemám co říct, protože všechna slova a fotky mi přijdou bezcenný. Z každýho kroku a novýho místa tam jde zřetelně cítit ten pevnej vztah lidí k půdě, vodě, oceánu, životu. Anaga je místo, kde starý vulkány vykreslily do krajiny prazvláštní tvary, který spolu s nevyzpytatelným podnebím vytvořily nekonečný množství mikroklimat, takže zatímco stojíš mokrej po kolena v blátě, díváš na krajinu vyschlou na dřeň. Husí kůži jsem měl co pár minut z tý krásy kolem a mám ji i teď, jen si na to vzpomenu. Ušel jsem přes třicet kiláků, nastoupal necelý čtyři a odnesl si pocit, že o životě zase vím totální hovno.

Jak jsem šel na Pico del Teide

Tak jsem to zase jednou nevylezl. A bylo to naprosto skvělý. Pico del Teide je 3718m vysoká sopka, nejvyšší hora Španělska a vůbec nejvyšší hora vyčnívající z Atlantiku.

Pico del Teide

Začali jsme na ni stoupat jednoho kránýho rána společně se dvěma Španěly, který jsme sbalili v tom našem permakulturním centru, kde žijem. Začali jsme na Montaña Blanca v nějakejch 2350 výškovejch metrech a pomalu stoupali místní puští k nebesům

Jorge, Anna & Anna

Jak je dobrým zvykem místního ostrova, zase mě totálně dostal rozmanitostí svý krajiny. Místní říkají, že jejich ostrov je jak několik kontinentů dohromady, a já už docela chápu, proč. Zatímco stěny pohoří s Pico del Teide jsou prorostlé hustými borovicovými lesy, na jeho vrcholu se nachází plošina s pouštěmi, za který by se nemusela stydět ani Gobi.

Národní park Teide

Přes sedlo Montaña Blanca si to šmárujem dál a všechno je, jak má bejt: vlevo keř, vpravo šutr a mraky nad hlavou.

Teidovská pohoda

Někdy kolem těch 3000m znatelně zpomalujem a oba začínáme pociťovat následky výškový nemoci: blbě se nám dýchá a Anně se motá v bedně jako po hodině čtení v autobusu napříč bolivijským venkovem.

Anna na plošině

Nicméně i pomalým tempem se doplazíme do výšky 3260m k Refugio Altavista, jedinýmu místu, kde se dá při výstupu přespat. Ze Zélandu jsem zvyklej, že horská chata znamená více či méně špinavá matrace, více či méně fungující kamna a když tě v noci nebudí vačice pobíhající po půdě, tak určitě studený vichr profukující tu škvírou pode dveřma, tu dírou v podlaze. Refugio Altavista je ale naprosto luxusní horský sídlo s automatem na kávu, vysokorychlostním internetem a mikrovlnou troubou.

Refugio Altavista

Najíme se a pustíme se do studia předpovědi na další den. Vypadá to v pohodě, jen že ten vítr prej by měl bejt silnej. Nu což, teďka s tím nic neuděláme, tak se necháme hypnotizovat stínem hory do nekonečnejch dálek oceánu, kterej je o to zajímavější, že hora samotná není vidět.

Stín hoří

Jdem spát. Teda spát - kvůli nedostatku kyslíku pravidelně lapám po dechu na konci každý minuty, což mě vždycky vyleká natolik, že vylekám nejen sebe, ale i Annu na dvoupatrový posteli nade mnou. Holt na podobný vrcholy by se mělo stoupat pomalejc. Ráno vstáváme těsně po pátý hodině ranní a na chodbě to na nás civí černý na bílým: vítr rychlosti 110 km / h, v nárazech 140 km.

Informační tabule v Refugiu

V něčem takovým se nedá ani sedět, natož stát nebo chodit. S větrem jsem si užil dost na Zélandu a mám z něho v horách hlubokej respekt. Místní ranger nám radí, abychom to zkusili těsně kolem rozednění, že to tam často bývá krátký časový okno s pomalým větrem, kdy se dá na vrchol vylízt i v takovým nečase. No tak jo. Hodíme na sebe všechny věci, který máme, přiberem do party Rinu z Kosova, otevřem dveře Refugia a vyšlápnem do nočního běsu. Říkám nočního, protože kolem šestý ráno je tma jak v pytli a viditelnost je tak maximálně 10 m. Říkám běsu, protože navzdory předpovědi venku sněží. Začínáme stoupat nahoru a brzy jsme promoklí na kost, protože skutečná teplota je 1 stupeň nad nulou, takže sníh okamžitě taje. Být promočený není tak špatný, nicméně s větrem o rychlosti silný vichřice a v nárazech orkánu to fakt není žádná sranda. My můžem pokračovat vzhůru jen díky tomu, že trek je hodně krytej vysokýma skalam kolem. Brzy začínáme potkávat lidi, kteří šli před náma a všichni do jednoho to obrátili. Po hodině docházíme na Mirador de La Fortaleza ve výšce 3550m a tam to na nás teprve skutečně přijde: skály najednou zmizí, na tři vteřiny na nás udeří vichr, který nás málem smete z hory až někde dolů k pláži a pokud jsme doteď nebyli promrzlí, tak teďka mám pocit, že mě někdo hodil do ledovýho bazénu. Kouknu na holky a každýmu je jasný, co teď: teďka se jde dolů voe! A za mocného pokřiku "Uáááá fak it" scházíme zpět k Refugio, kde jsme za dobrejch 20 minut, zatímco nahoru jsme se škrábali přes hodinu. Holt ta nadmořská výška člověka fakt zpomaluje. Asi bych si měl o tom příště něco přečíst.

Zpět u Refugia

Dáváme rychlou zastávku v Refugio a ranger nám povídá, že dneska kvůli větru nejede ani lanovka a že deště má postupně přibývat. A tak každej do sebe vyklopíme poctivej litřík horký vody a dáváme se na rychlý sestup. Když jsme zpět u Montaña Blanca, je všechno cajk, protože odtud už to nebude nebezpečný, jen totálně studený.

Anna

I když jsme to nedali na vrchol, bylo to jako vždy skvělý. Celý ty vrcholový srandy (A tak stál tam, nebo ne?) jsou stejně jen srandovní a na horu přece nelezeš s tím, aby ses jí postavil na hlavu, ale proto, abys viděl krásy světa.