Přechod Jeseníků od Ramzové po Rýmařov

V Česku jsem se zase ocitl, ani nevím jak. Jak to líp oslavit, než si prubnout můj dlouho chtěný trek? Volba padla na český druhý nejvvyšší pohoří - Jeseníky a jejich přechod ve směru od západu na východ. Červená značka, která tudy vede, je součástí Evropské dálkové trasy E3, naprosto epickýho treku táhnoucím se od Atlantiku po Černý moře. A tak, za jednoho mlžnýho sobotního rána, dva trampi se v mlžné Ramzové k oblakům sápou.

Anna v Ramzové

Cestou nahoru nás provázelo jen to nejlepší počasí. Obloha modrá, stopa suchá a mraky dole.

Pod Šerákem

Jak jsme tak stoupali vzhůru, mraky šly s náma a po chvíli koukám koukám a vono mraky všude kolem.

Pod Keprníkem

A tak jsme šli dál a dál, teplota klesá s nadmořskou výškou a my postupně přivrstvujem.

U Vřesové studánky

Na Malém Jezerníku se obloha ještě naposledy otevřela, aby se pak na zbytek treku zatáhla a přihnala nekonečný mrholení.

Malý Jezerník

Na Švýcárnu jsme dorazili v pozdním poledni a dali si místní střelu: borůvkový sen. Tenhle drink je kombinací borůvek, rumu a bůhví, čeho všeho ještě. Je jasný, že se musíš hodně držet, aby sis ho neobjednal kýbl a nezůstal tam sedět týden až tři.

Borůvkový sen

I když jsme měli spacáky, nějak sem si v tom nečase netroufl ustlat ve zdejší zmrzlý kleči, a tak jsme zahli těsně za Pradědem na chatu Barborku. Prvotřídní socialistický interiér dobře doplňoval vrátný s ofinou cucajíce Radegast Klasika za dřevotřískovým barem, který pamatuje několik režimů.

Chata Barborka

Druhý den se i přes totální mlhu rozhodujem přechod dokončit. Jak říkají Norové: Det finnes ingen dårlig vær, bare dårlige klær, čili "Neexistuje špatný počasí, jen špatný oblečení". A tak stoupáme na Vysokou holi, odkud jde vidět jen tak tak k dalšímu značení, a pak dál až na Jelení hřbet. Tam potkáváme borku, jak sedí na kusu dřeva a uprostřed ničeho si čiští zuby. Koukám na ni jako na zjevení a vona na nás mrkne a mi dochází, že tu někde kolem bivakuje. A tak si říkám, že to počasí není tak hrozný a i ty Jeseníky jsou vlastně taková sranda a ať si kdekoliv, nikdy to nemáš víc, než dvě tři hoďky do hospody.

Anna v mlze

 Začneme scházet dolů k bývalý chatě Alfrédce, kde se napojujem na asfaltovku do Rýmařova.

Cesta od Alfrédky

No celkově jako nevím čéče. Nějak už mi to tu nepřijde tak divoký, jako kdysi. Za každým rohem tu je knajpa jako bič plná víkendovejch výletníků s děckama, lidi z okolních vesnic tu chodí venčit psy a bezmála půlka treku vede po částečně či zcela poasflatovaných cestách. Holt Zéland člověku zvedne laťku na to, co je to trek v divočině no. A tak co, furt je to tady krásný, krásný!

V jesenickém podhůří

Klajbičova teorie danýho a nedanýho světa

To jsem takhle v Budapešti, nohy na stole a Anna přijde z nákupu s tím, že nemohla v supermarketu nic najít, že je tam vše naruby. Že prej se zem slehla po arašídovým másle a soli. Tak tam druhej den jdem spolu a arašídový máslo najdem, avšak ne mezi kečupama, kde bývá na Zélandu, ale mezi lahůdkama, páč běžná maďarská domácnost zjevně nespotřebová kilo až dvě arašídovýho másla denně jako na Zélandu, a tak tohle máslo není mezi běžným zbožím, a sůl tam taky samo byla, jenže mezi kořením, zatímco v západních marketech typicky sdílí poličku s cukrem a moukou. A pak najednou, s arašídovým máslem v ruce před horou konzerv, se mi zase ten vesmír spojil: jak ono je všechno tak moc relativní a jak se mi vždycky vesmírný zákony odhalí někde v tramvaji nebo ve frontě v krámě. Jak celý to proč, jak, v čem a kde žijem, je relativní a vůbec to není daný. Sami sebe považujem za daný, abychom legitimizovali nárok na to vytěžit z života co nejvíce, abychom si my, o který jde přece především, co nejvíce užili; za daný považujem svět, který tím, že tu je, jakoby říkal to, že je tady pro nás a musíme ho objevit, popsat, zakategorizovat a zaarchivovat, abychom ho pak mohli snadněji nejdříve pochopit, pak ovládnout a nakonec znásilnit, protože to pomáhá k tomu, abychom si ty naše reality užívali.

Přijde mi, že v tom našem krásným světě často potlačujem ty věci, který nejsou krásný a zařadíme je do kategorie "tohle je daný", abychom ulehčili svýmu svědomí a utekli do tý svý ulity, která nás chrání před prozřením, přijmutím zodpovědnosti za věci z danýho světa a uvědoměním si vlastní nevýjimečnosti. Málokoho napadá, že svět tu je, ale být nemusí, my tu jsme, ale nemusíme, nepěkný věci se dějí, ale nemusí.

Vezmi si takovou práci (moje oblíbený téma). Ve většině připadů dělí naše reality na tu debilní, nutnou a danou, kdy pracujem, a na tu krásnou, pohodovou a zaslouženou, kdy máme dovolenou. Ráno vstát, dojet do práce, odpracovat, dojet z práce - to je přece daný a s tím nic nezmůžeš. Dáš si véču a pořádnou ne, vždyť jsi makal jako šroub, jen se podívej na tu otočnou židli, kde je ten vyprdněný důlek zase o píď hlubší, dáš si pívo šak co, sis to zasloužil, koupíš si novej mobil šak co, sis na to vydělal. Pět dní v týdnu, dvacet dní v měsíci, tři sta dní v roce. Když zrovna nevyděláváš peníze, je čas je utrácet, protože tak se přece nejlíp odměníš za tu dřinu předtím. Bez peněž si užívat prostě nejde, navíc nejsi socka ne a chceš prostě taky mít tu prezentačku o panenský Africe, jak ji měl loni Čenda v rámci předvánočního teambuildingu v nekuřáckým salonku místní pizzerie, a tak prostě ani nevíš jak, už si guglíš "panenská afrika zájezd", mračíš se nad cenami - kde na to ten Čenda asi vzal? to budou ty přesčasy, jinak by na to neměl, no musím jich taky začít bouchat víc - a tak trochu teda slevíš a kupuješ zájezd do Egypta šak co, Afrika jak Afrika, hlavně že All Inclusive, a tak za pár týdnů už tam seš ne, černošky nikde a tak aspoň selfie a Arabákem na tržnici hotovson a teďka valíš zpátky na hotel, už si hodinu nejedl a jako ne, že bys měl hlad, a tak jednou sis to zaplatil ty vole ne, tak valíš na hoťas a za dobrou hoďku už si s plným břichem ležíš na lehátku u hotelovýho bazénu, vopalovací krém sis nedal šak co, jen ať se spálím, aspoň borcům v práci ukážu, vo čem ta saharská Afrika je, že prostě slunko tu valí ne a jak jedeš s tou karavanou přes písečný duny, tak tomu slunku prostě neunikneš, ne a ne, však se koukejte všichni na mě teď.

K dalšímu rozkrájení reality na zlo, který máš ignorovat, protože to tak prostě je, a dobro, který si máš užívat, je masový "průmysl". Nikdo nechce vidět, jak zvířata mrznou někde v blátě na metru čtverečním, aby pak byly pozabíjeny, vykuchány, rozděleny na části a zabaleny do plastikovejch sáčků. Když už to je v tom igelitu v marketu a nejmenuje se to noha od kravího dítětě, ale výběrová telecí kýta, tak to už si přece koupíš, ta plastová vanička s čárovým kódem na zadní straně už vypadá tak nějak uhlazeně a anonymně a já s tím jako nesouhlasím s těma velkochovama, ale co jako, teď když si nekoupím kousek kýty ve vaničce, myslíš jako, že tím změním svět? Málokdo z masojedlíků by vzal motorovou pilu a rozčtvrtil tele před očima vlastní matky, stejně tak se najde málokdo, kdo by schvaloval pomatený kolotoč pěstitelství jiných druhů, abychom večer měli ten řízek na stole. Řízek? Mňamka, pojďme si jej užít. Čtvrcení krávy motorovu pilou? Uh, to je trochu silný kafe ne, zrovna když jím kuře na paprice, pojďme to hodit do kategorie "takhle to je a já za to nemůžu a nic s tím nezmůžu, tak na to nebudu myslet a vůbec moje chyba to není, já kdybych mohl, tak to změním".

A takhle to je s více věcma - třeba s odpady, kterých vytváříme tuny a tuny a někde vzadu v hlavě víš, jak je to špatný, jak s každou plastovou lahví, kterou si koupíš, děláš svět horším, ale ten pocit provinilosti pomine, jakmile ji hodíš do odpadkovýho koše a problém ti zmizí z očí. Myslím, že prvním a třeba i posledním krokem, jak se s věcmi z danýho světa vyrovnat, je postavit se jim čelem a přijmout za ně svou část zodpovědnosti plus něco navíc a neschovávat se v davu lidí kolem. Můj strejda, u kterýho teďka trávím dlouhý podzimní večery, by to nezromantizovával jako já a řekl by jen: "Tohle je moje hovno a já se o něho postarám", načež by mi to šel ukázat do kadiboudy na zahradě, kde má místo žumpy barel, kterej když naplní, vynese ho na pole, aby vrátil přírodě, co jí náleží. Jiní typu Kača by redukovali dané světy tím, že by dvacet minut přešlapovali v krámě s jazykem na vestě, než by je přemohla žízeň a teda si jednou za rok tu plastovou lahev koupili, aby z ní pak vyrobili květináč a láhev si dál žila svým životem a sloužila i něčemu jinýmu, než dočasnýmu skladování vody. Kéž by každý přijal hlubší zodpovědnost za své činy, kéž bychom eliminovali dané světy a kéž jsou všechny bytosti šťastny.

Zima koncem léta na Zamkovského chatě

Do slovenskýho Popradu jsme dojeli počátkem října. Město nás uvítalo jak se na podhorský centrum sluší a patří: sněhem a zase sněhem. Ještě před necelým měsícem jsme se saunili v Praze ve 33 stupních, teďka nám ráno teploty klesaj k -5. Trochu prekérka vzhledem k tomu, že jsme chtěli na pár vícedenních treků se stanem na zádech. Taky naše garderóba obsahuje spíše kraťasy než oteplováky a spíše trička než zimní bundy. Nejlepší, jak bojovat s neočekávaně špatným počasím, je přestat ho považovat za špatný a i když je pořád neočekávaný, jít svýmu osudu vstříc. A tak hned druhej den navlíkáme všechny starý tepláky, který jsme kolem našli, a jedem do Starýho Smokovce. Ten nám dává znát, že ať to je, jak chce, ani malej vejlet nebude zadarmo.

Zamlžený a zasněžený Tatry

Je to ale fajn zas po letech slyšet pod podrážkou křupající sníh. Stromy kolem se pořád zelenaj, což jde docela v kontrastu s tím, jak je všude kolem bílo. Celý je to nějaký zmatený, vždyť léto skončilo teprve před dvěma týdny.

Zelená v bílé

Když dojdem k Vodopádům Studeného potoka, oblaka na chvíli zmizí a ty moje milý Tatry se mi zase jednou ukážou. Budu tu dalších pár týdnů a že je uvidím takhle moc pod sněhem jsem fakt nečekal ani trochu.

U Vodopádů Studeného potoka

I Rainerova chata na nás vykoukne, obsypaná sněhem od shora až dolů.

Rainerova chata

Na Zamkovského chatě se rozhodujem, že šlapat na Téryho chatu bez maček by nebyla sranda vůbec žádná a tak se místo ní rozhodujem jít na Skalnaté pleso. Už tak se na naše vygajdaný tepláky a obnošený mikiny místní borci vybavený luxusníma bundama za pětibábu eur a cepínama z duralu dívaj podezřele.

Zamkovského chata

Cesta na Skalnatý pleso vede v závějích sněhu hlubokýho přes půl metru. Stopa je však docela prošláplá, takže kráčíme vesele dál až na Skalnatý pleso, který pro hustou mlhu nevidíme ani trochu.

Cesta ke Skalnatému plesu

Dole v Tatranský Lomnici jsme kolem oběda a tak máme čas vymejšlet záložní plán pro následující týdny. Popravdě moc plavání a poledních opalovaček v tom nebude.

U Tatranské Lomnice