Čínská sestra Emma

Emma je moje spolubydlící. Je to Číňanka a její jméno pochopitelně není Emma. Její pravý jméno vlastně ani neznám. V čínských základních školách mají děti při hodinách angličtiny jako jeden z prvních úkolů si vybrat, jaký anglický jméno by chtěli mít. Někteří si vybírají podle fonetický příbuznosti, jiní zcela náhodně. A tak si Emma vybrala jméno Emma a dneska jí nikdo neřekne jinak. Když mluvím o Emmě, mluvím o ní jako o svý "čínský sestře", páč máme k sobě blízko, v některých věcech nejblíž. Bydlím s ní už skoro rok a za dlouhých zimních večerů spolu vedeme rozhovory. Z počátku jsem přemýšlel, jestli je osvícená nebo naprosto cáklá, a nakonec jsem došel k tomu, že to je úplně jedno. Její svět je utkán z provázků fantasie, anime, vědy, vařeni, veganství, lásky, naivity, šílenství a zenu.

Já jsem vždy ten, kdo se začíná ptát.

Večerní dialog jedna

Máš nejlepšího přítele?

Mám.

Koho?

Mojeho králíka.

Myslíš, že králík může být člověku nejlepší přítel?

Rozumí mi jako nikdo.

Jak to víš?

Pocit.

Mluvíte spolu?

Mluvím jen já, ona poslouchá a mluví taky, ale není ji slyšet.

A ty ji slyšíš?

Učím se.

Jak?

Poslouchám srdcem.

Funguje to?

Občas. Záleží na tom, jak moc tomu věřím.

Večerní dialog dva

Myslíš na smrt?

Jo. 
Bojíš se?
Ne, je mi jedno, jestli umřu dnes večer nebo za sto let.

Jak ti to může být jedno?

Každou vteřinu někdo umře, moje smrt nic nezmění a je sobecké si nárokovat právo na život jen proto, že jsme ho jednou náhodně získali.

Změní, budu smutný.

Je na chvíli a pak si najdeš nového přítele.

Já chci kamarádit s tebou.

Já tady budu s tebou pořád.

Ale já chci s tebou mluvit a být s tebou.

To budeš.

Jak?

Ve svý hlavě. Jenom tam najdeš to, co hledáš.

Co hledám?

Život.

Ten mám.

A začal jsi ho hledat ve svý hlavě?
Ne.
Tak jak můžeš říct, že ho máš?

Večerní dialog tři

Cítíš se sama?

Každou vteřinu svýho života.
Proč? Máš rodinu, kamarády, svojeho králíka...

Každý z nich mě jednou opustí, a proto se cítím sama už teď.

Vadí ti to?

Ne. Proč by mělo?

Být sám je smutný.

Jsem ráda sama. Já jsem ta, která mě zná nejlíp a se kterou musím žít od začátku do konce.

To je tak smutný.

Smutný to je jen proto, protože si to myslíš.
Jak to myslíš?
Věci jsou takový, jaký si myslíš, že jsou.
Co když si nemyslím nic?
Tak nejsou.

Večerní dialog čtyři

Zase prší.
Jo, to je tak krásný.
Když já mám radši slunce.
Kdyby slunce svítilo pořád, měl bys radši déšť.
Možná.
Vím to.
Co máš ty radši?
Já mám ráda všechno a všechny stejně.
Takže svý děti budeš mít ráda stejně jako svýho králíka?
Nechci děti.
Proč ne?
Už je nás moc.
Koho je moc?
Bytostí. Planeta si potřebuje odpočinout.
Myslíš, že tomu pomůžeš?
Kdyby každý dělal jen trochu, bude to pořád málo.

Za holčičím já

"Každej kluk má v sobě něco z holky...", řekne mi takhle jednou Francouzka při pohledu na mě, jak pletu svetr, zatímco se mi v troubě peče buchta. Pak nazuje svý čuprový skejťácký boty, pod paži hodí skejt a jde skejtovat do města. Zamyslím se. Tahle zima je pro mě zvláštní tím, že nemám práci na plnej úvazek, což mi dává prostor dělat konečně to, co jsem předlouhou dobu odkládal. Není můj problém, že většina lidí si tyhle věci spojuje s feminimním živlem.

Tak za prvý jsem začal konečně píct. Buchty, muffiny, vánočky, brownies, dorty, chleba, rohlíky, šecko.

Zélanďani nevedou čerstvý droždí, což spolu s mým veganstvím dělá věci o trochu komplikovanější, než se může zdát nezbytně nutný, a tak vono to všechno nakonec nějak jde. Blbý je, že jak nemám moc zkušeností s pečením, skoro vždycky něco zmatlám. Jednou jsem takhle dělal pomerančový muffiny, do kterých jsem zapomněl dát pomeranče, a třeba tadyhle se mi nevešlo napsat na narozeninovej dort "Happy birthday", no tak jsem borce aspoň popřál "Happy day".

Můj zatím největší projekt byly klasický makový buchty, jejichž upečení mi zabralo půl soboty. Byly pryč za pár minut, to když se na ně mí spolubydlové v čele s francouzským velením vrhli. V těchhle situacích si připadám jak buddhistickej mnich, co vysypává mandalu dnem a nocí, aby ji bezprostředně po dokončení nasypal do řeky na znamení toho, jak je všechno pomíjivý. Všechno to mý pečení mě tak zase jednou přivádí k úvahám o pomíjivosti, na kterou se nechtěně váže náhodnost bytí a bezvýznamnost jednání, a než se naděju, sedím na sto let starý pohovce a čtu starýho dobrýho Sartra. Chceš se stát alkoholikem - nekompromisním popíračem každýho aktu zavánějícího sebemenším smyslem? Začni píct.

Za druhý zavařuju. Bez zavařovacího hrnce to je věda, to ti teda povim. Trochu prekérka taky je, že nejčastější ovocný stromy na zahradách mejch kámošů jsou kiwi, pomerančovníky a citronovníky. A zkus si najít recept na zavařovaný kiwi, když zavařování je taková typická východoevropská záležitost, kde těch kiwáckejch stromů zas tolik není.

Za třetí jsem se vrhl na asijský jídla, hlavně indický věci. Základ je koření, že jo. Jestli se ti zdá, že máme v koření bordel, tak věz, že jsem v tom šufleti hodinu uklízel, abych ho dostal do týhle podoby. Pořádek musí bejt prostě.

Prozatimní vrchol mýho indickýho snažení bylo Pav Bhaji, což je na první pohled jednoduchý, při bližším pohledu dost složitý indický jídlo typický pro ulice Bombaje, kde je to častější než klobásky na Václaváku. Pro indickou kuchyni jsou specifický různý druhy chlebů - chapati, paratha, papadam, puran poli... Je jich asi miliarda a násobně tolik je i druhů mouk, který naši jihoasijští přátelé používají. Ale dostávám se do toho, dostávám!

Za čtvrtý pletu. Nikdy bych nevěřil, že sloveso "plést" budu někdy potřebovat v první osobě singuláru, a vono jo. Můj zatím největší pletací dokončenej projekt byla dvoumetrová šála. Ne, neupletu ti nic, do takovejch věcí dávám tolik lásky, že si ji nejde vyprosit ani vykoupit.

No a stavím, že jo. I když to není zrovna typická holčičí zábava, nějak mi k tomu zbytku zapadá. Můj poslední projekt bylo tohle multifunkční zařízení pro mou čínskou sestru Emmu. Má malej pokojíček, takže tohle v sobě zahrnuje skříň, knihovnu, barovej stůl i police na haraburdí. Všechny tyhle moje stavební projekty splňují dvě podmínky: neinvestuju do nich kromě času ani cent a celý jsou z recyklovaných materiálů. V tomhle případě je dřevo i hřebíky ze starejch palet. Pečlivé oko čtenářovo nechť povšimne si dekou zakrytého barelu, kde se, jako vždy, kvasí ležák plzeňského typu, protože kdo mým nejvěrnějším přítelem býti má, když v zemi předaleké déšť se z oblak zimních nocí snáší?