Páč jsme kvůli mý práci vyrazili zkušeně až kolem sedmý večer, brzy byla tma jako ve dvou a více pytlích a bylo na čase tasit čelovky. Sonia sice žádný svítidlo neměla, nicméně aljašská nátura Seinně nedovolila putování "pouze" s jednou čelovkou, takže jsme našli světlo i pro Soniu.
Když takhle jdeš po tmě, dobrý na tom je, že cestou slyšíš zvířata, který žijou jenom v noci, a tak jsme slyšeli třeba kiwiho nebo další opeřence, který uměl identifikovat jedině Francois, protože hraje na saxofon a hráči na dýchací nástroje prej umí přiřazovat zvířecí řeči k jednotlivým tvorům lépe, než ostatní muzikanti, třeba my - kytaristi, že. Jestli to je pravda, ví jen Francois, což samo o sobě něco znamená.
Asi v půli cesty jsem konečně našel vačici. Je to velký asi jako dvě kočky na sobě a vůbec se to nebojí. Původně tihle tvorové pocházejí z Austrálie a sem na Zéland byly zanesený bílýma tvářema, aby je pak naše rasa mohla lovit a stahovat z nich ty krásný kůže a dělat z nich nějaký nepotřebný věci, třeba kožichy nebo pouzdra na nože. Jelikož Zéland původně nemá skoro žádný predátory, vačice se tu rozšířily jako mor a dneska se jejich počet odhaduje na 70 milionů. Blbý je, že drancují hnízda původního ptactva a nedá se je dost dobře vyhubit. Zélanďani se je snaží zgenocidovat všemožně i nemožně a jestli je něco společnýho pro všechny místní kiwáky, tak je to nenávist k vačicím. Včera jsem dokonce zjistil, že má kamarádka, co je striktní veganka už spoustu let, by s klidem odsoudila těchhle 70 milionů tvorů k smrti, protože "jsem byla vychována nenávidět vačice a tak je nenávidím a tihle zmrdi jsou stejně jenom plevel". Paradoxem je, že v Austrálii jsou vačice chráněný. Každopádně, jak mě upozornila Emma, která je tak trochu jakože hodně cáklá, tenhle jedinec s největší pravděpodobností nebude patřit k rodu vačice, ale bude se jednat o Cheshire Cat z Alenky v říši divů. Trochu děsivý bylo, že ta vačice fakt vypadala, že se na nás tak nějak vyjebaně směje (sorry, mámo, ale jedině tohle krásný slovo vystihuje všechny konotace toho vačicího (vačičího? Palo?) úsměvu) a Emma navíc celou cestu mluvila o tom, že takhle si představuje lesní stezky říše divů.
Za pár minut na to začalo zase jednou krásně pršet a zároveň jsme vstoupili do oblak a viditelnost se tak ještě více snížila, takže jestli jsme si celou dobu mysleli, že vidíme kulový, teprve teď jsme zjistili, co to opravdu znamená.
Po 3 hodinách jsme dorazili na chatu. Zatopili jsme, dali sušit oblečení, vytáhli suchý, vytasili vináky, piváky, ohřáli jídlo, uvařili čaj, a jak podotkla Sonia: "nejlepší část trampování je vždycky to potom". Zvláště dnes jsem bez mrknutí oka souhlasil. Taky mi bylo řečeno, že do tý chaty tak nějak zapadám a jestli prej nejsem součástí initiáře. Nevím, posuď sám.
Druhý den jsme se jali šplhat vysoko do hor. Tam jsme neviděli nic, vůbec nic, jen nekonečnou buš a vlhko,
a tak jsme se vrátili k chatě.
Zatopili jsme, dali oběd, první čaj, druhý čaj, třetí čaj a sestoupili z oblak.
Brodě se typickou buší
jsme pokračovali k dlouhatánským visutým mostům. Ty musíš překračovat po jednom a zvláště uprostřed to je jako na houpačce. Je to docela sranda, hlavně se nedívat na tu propast pod tebou.
No a konec završila moje milá spolubydlící Emma, čerstvě plnoleté veganské štěně, o kterou se starám jako o vlastní, a se kterou se teď střídáme ve vaření a nákupech, což nám dělá život lehčí. Ach, to šérování!
Žádné komentáře:
Okomentovat