Novozélandským tesařem naplno

Už to je měsíc a půl, co se zase jednou věnuju tesařině. Zatím to byl jen půl úvazek k mýmu knihovničení, od zítřka však nastupuju naplno. Zatím si to plně užívám, i když, jako vždy, je z počátku docela těžký si zvyknout pracovat zas jednou rukama. Vono ty stávačky vo šestý po desetihodinovejch šichtách jsou někdy fakt krutý, a tak prej to je tím, že zrovna rostou svaly nad ránem, což se mi ale tak nějak jako vůbec nezdá.

V tý lopotě to je ale právě zase dobrý, že jo - mít zas nějakej kontakt s reálnou prací a dělnickou třídou, ze který jsme stejně všichni povstali, a na který závisí osud lidstva, i když v tom našem krásným kapitalistickým světě se jí dostává minimum pozornosti. Zas tě to vrátí jednou nohama na zem a ukáže, jaký to je skutečně pracovat.

A protože se mi nechce mluvit o ničem obecným (což je stejně nuda, že), střelím jen drobný mikropříběhy.

Dirty talks my vedeme
Na co si nikdy nezvyknu, to je odevzdanost většiny builderů. Většina z nich bere svý řemeslo, který je přece ve svý podstatě tak krásný, jako útrpný úděl, proti kterýmu se nedá nic dělat, a tak jej nenávidí (protože jsou přesvědčeni, že s tím nemůžou nic dělat) a zároveň milují, protože i builder má v sobě lásku, kterou potřebuje někam sypat. Svou práci berou jako nezbytnost, jak si přijít k penězům, za který si koupí ještě lepšího sporťáka, než mají teďka, a v sobotu večer na místní dýze ještě starší whiskey, než minulej tejden. Jejich láskyplná nenávist se odráží v každým pohledu a pohybu. Zatímco mladší generace se ve volným čase ještě zmůže na hraní play stationu a chozením za holkama, starší generaci nezajímá už vůbec nic kromě počtu vypitých piv a příležitostnýho rybaření, který je stejně jen záminka k dalšímu pití. Jestliže mladí mají ještě dostatek síly a představivosti, aby mluvili o svých sexuálních zážitcích, staří už na holky hážou jen prázdný pohledy. Ilustrovat tyto rozdílný přístupy můžu v následujících typických rozhovorech, který se vedou hlavně během smoko, což je v australským a novozélandským slangu kuřpauza, která tady, na rozdíl od evropský tradice, je placená.

<máma stop číst teď>

Mladší generace odevzdaných builderů
A: "Pičo včera sem byl na dýze a potkal sem Aussie bro, kámošku od Wakary bro, ta ti má dobrou prdel ty pičo brooooo!"
B: "A kozy kozy bro, má kozy?"
A vykulí oči a předpaží ruce, seč to jen jde, a udělá mocné "pfffff".
B: "Kurva vole bro!"
A: "Jo pičo bro, já vím vole bro!"
B: "Dobrý bro. Viděl jsi včera Coronation Street bro?" [taková anglická verze naší milé Ulice, která běží v anglických bednách už krásných 55 let]
A: "Ne bro, sem řikal, že sem byl na dýze bro."
B: "A jo s tou děvkou!"
A: "Jo bro, dobrá vole bro!"
B: "No vyhořela hospoda včera v Coronation bro!"
A: "Piču bro! Musím se na to podívat dneska se svojí starou. Stejně se dívám jen kvůli ní."
B: "Jo já se na to taky dívám jen kvůli svý starý."
A: "Ty přece nemáš starou bro."
B: "Máš jedno bro."
A: "To je fakt".

Starší generace odevzdaných builderů
Smoko starší generace se složena ze dvou částí. V první části se jí, resp. "jí": typicky padne plechovka Coca-Coly a hambáč nebo studená pizza ze včera. Studená navzdory tomu, že máme troubu jako v buržoazní kavárně, nicméně nikomu se nechce oběd ohřívat -  proč taky, že, účelem jídla je stejně jen zahnání pocitu hladu. Po jídle si staří mazáci nasadí brýle, slamák, překříží ruce, zavřou oči, opřou hlavu o hruď a podřimují.

"Kurva..." řekne procítěně jeden z nich po deseti minutách ticha a zakloní hlavu k obloze. Takové upřímné "fuck", ze kterého můžeš zcela zřetelně cítit to veškeré jejich utrpení, (ne)smyslnost života a veškerou prázdnotu vesmíru, je samo o sobě uměleckým dílem a nelze jej zachytit žádným zařízením ani psaným slovem. Tento všeříkající povzdech nad debilitou společnosti a vlastní neschopností je jediným okamžikem v denní existenci buildera, kdy se builder cítí skutečně svobodný od vlastní malosti a dostává se mu pomíjivého pocitu, že by mohl se svým životem dělat něco víc, třeba navlíknout kravatu a získávat nové zákazníky pro Vodafone. Tato několik vteřin trvající vidina sama sebe v černým kvádru s červenou kravatou se však velmi brzy rozplyne a už s dalším nádechem builder stojí pevně na zemi v botách s ocelovou špičkou a myslí na to, jakou whisku si koupí tento týden. Veškerý ostatní čas je pro buildera zase milovaný utrpení. Na takhle upřímný "fuck" je možná pouze jediná, nepsaným kodexem povolená reakce: souhlasný pokývání hlavou, který je potřeba taky vyslat přímo od srdce a který je tím vášnivější, čím procítěnější bylo ono "fuck". Z každýho takovýho pokývání můžeš v obličeji buildera zřetelně číst: "Jo, kámo, ty vole, teď jsi to vystihl, fakt že jo."

</máma zase možno číst teď>

Já se počítám k tý builderský menšině, která dělá svou práci fakt ráda a i když to z různých důvodů není náš dream-job a nechceme to dělat navěky, děláme svou práci poctivě a s vášní. Takovej je třeba i můj boss, který si potrpí na každým milimetru a úhlovým stupni, který mi tu a tam ujede, když stavím, a kterej mě dokáže dobře namotivovat k tomu, abych to příště udělal líp. Díky za něj, fakt že jo.

<a máma zase nečíst teď>

Střílet my umíme
Můj dlouhodobě nejoblíbenější nástroj je nail gun, čili zbraň na nastřelování hřebíků.

Kdybych měl všechny hřebíky, co denně zabiju, cpát do dřeva kladivem, ještě teď bych tam byl a bouchal je, nehledě na to, že by mi dříve či později odpadla ruka. A tak střílím, střílím, a najednou koukám, koukám, že hřebík místo ve dřevě v prstě. Prošel mi skrz poslední bříško na palci - prostě jedním koncem tam a o dva cenťáky dál zase ven. A tak ho vytáhnu, což šlo docela ztuha, a koukám na prst, ze kterýho už mi kape krev na boty. Podívám se na Jamese."James, fuck!" a James se na mě podívá: "Fuck, Majkl." A pak mě chytne kolem ramen, odvede k lékárničce, polije mi prstík alkoholem, zastaví krvácení a ováže izolepou, do toho mi vykládá vtipy bělochů o Maorech a maorský vtipy o bílých, a pomáhá mi zbavit se šoku, ve kterým jsem byl. Definitivně ho odežene fotkou z rentgenu se hřebíkem v lebce mojeho předchůdce, který byl ještě větší guma, než já. A pak bylo všechno cajk. Zase - jednou - bylo - všechno - cajk.

Krev je při tesařině na denním pořádku, což je právě ten rozdíl oproti stavařskýmu řemeslu v Česku, resp. Evropě. Tam stavíme z cihel a maximálně máš furt moncly, puchejře a vysušenou kůži od cementu, tadydle na Zélandu furt pracuješ se dřevem a tak máš spíš řezný rány a třísky. Typicky nic vážnýho, že jo.

</a tak teď máma zase teda jo>

Výšek my se nebojíme 
Díváme se s Waynem na dřevěnej trám 10 metrů nad zemí. Už nám odvezli lešení a zapomněli jsme nahoře pilu za pár set dolarů.
Wayne: "Majkl, někdo z nás bude muset vylízt tady po tý konstrukci a přejít k tý pile po tom nosníku a sebrat ji."
Já: "Jo no."
Wayne: "Majkl, bojíš se výšek?"
Já: "Mno tak --"
Wayne: "No to je stejně jedno, protože tam polezeš ty."

Pracovat od rozbřesku do slunce západu nám jde
Největší psycho na tom všem je pracovní doba. Zéland jakožto zkušená, kapitalistickou vrchností vykořisťovaná země, nemá omezenou pracovní dobu, takže tady dělnická třída běžně bouchá od nevidím od nevidím. Já mám od pondělí do pátku desetihodinový šichty, přičemž když se nestíhá, dávám dvanáctihodinovky. Nad to chodíme do práce na pětihodinový šichty drtivou většinu sobot. S ubývajícím denním světlem pak typicky lítáme po střeše už za východu slunce a domů přicházíme zase za tmy. A to teprve začal podzim.

Teďka mě čeká posledních 9 týdnů tesařiny, než dám tomuhle řemeslu, a zakrátko pak vůbec celýmu Zélandu, svý sbohem. Jo jo, dny se táhnou a roky letí.

Tararua: Herepai Hut a setkání s vačicí

To jsem si takhle zase jednou po práci zabalil ruksak, sebral Číňanku Emmu z vedlejšího pokoje, švédskou couchsurferku Soniu, francouzskýho týpka Francoise a jeho nový objev, aljašskou Seinnu, a vyrazil do místních hor. Cílem byla Herepai Hut, trampská chata v pohoří Tararua.

Páč jsme kvůli mý práci vyrazili zkušeně až kolem sedmý večer, brzy byla tma jako ve dvou a více pytlích a bylo na čase tasit čelovky. Sonia sice žádný svítidlo neměla, nicméně aljašská nátura Seinně nedovolila putování "pouze" s jednou čelovkou, takže jsme našli světlo i pro Soniu.

Když takhle jdeš po tmě, dobrý na tom je, že cestou slyšíš zvířata, který žijou jenom v noci, a tak jsme slyšeli třeba kiwiho nebo další opeřence, který uměl identifikovat jedině Francois, protože hraje na saxofon a hráči na dýchací nástroje prej umí přiřazovat zvířecí řeči k jednotlivým tvorům lépe, než ostatní muzikanti, třeba my - kytaristi, že. Jestli to je pravda, ví jen Francois, což samo o sobě něco znamená.

Asi v půli cesty jsem konečně našel vačici. Je to velký asi jako dvě kočky na sobě a vůbec se to nebojí. Původně tihle tvorové pocházejí z Austrálie a sem na Zéland byly zanesený bílýma tvářema, aby je pak naše rasa mohla lovit a stahovat z nich ty krásný kůže a dělat z nich nějaký nepotřebný věci, třeba kožichy nebo pouzdra na nože. Jelikož Zéland původně nemá skoro žádný predátory, vačice se tu rozšířily jako mor a dneska se jejich počet odhaduje na 70 milionů. Blbý je, že drancují hnízda původního ptactva a nedá se je dost dobře vyhubit. Zélanďani se je snaží zgenocidovat všemožně i nemožně a jestli je něco společnýho pro všechny místní kiwáky, tak je to nenávist k vačicím. Včera jsem dokonce zjistil, že má kamarádka, co je striktní veganka už spoustu let, by s klidem odsoudila těchhle 70 milionů tvorů k smrti, protože "jsem byla vychována nenávidět vačice a tak je nenávidím a tihle zmrdi jsou stejně jenom plevel". Paradoxem je, že v Austrálii jsou vačice chráněný. Každopádně, jak mě upozornila Emma, která je tak trochu jakože hodně cáklá, tenhle jedinec s největší pravděpodobností nebude patřit k rodu vačice, ale bude se jednat o Cheshire Cat z Alenky v říši divů. Trochu děsivý bylo, že ta vačice fakt vypadala, že se na nás tak nějak vyjebaně směje (sorry, mámo, ale jedině tohle krásný slovo vystihuje všechny konotace toho vačicího (vačičího? Palo?) úsměvu) a Emma navíc celou cestu mluvila o tom, že takhle si představuje lesní stezky říše divů.

Za pár minut na to začalo zase jednou krásně pršet a zároveň jsme vstoupili do oblak a viditelnost se tak ještě více snížila, takže jestli jsme si celou dobu mysleli, že vidíme kulový, teprve teď jsme zjistili, co to opravdu znamená.

Po 3 hodinách jsme dorazili na chatu. Zatopili jsme, dali sušit oblečení, vytáhli suchý, vytasili vináky, piváky, ohřáli jídlo, uvařili čaj, a jak podotkla Sonia: "nejlepší část trampování je vždycky to potom". Zvláště dnes jsem bez mrknutí oka souhlasil. Taky mi bylo řečeno, že do tý chaty tak nějak zapadám a jestli prej nejsem součástí initiáře. Nevím, posuď sám.

Druhý den jsme se jali šplhat vysoko do hor. Tam jsme neviděli nic, vůbec nic, jen nekonečnou buš a vlhko,

a tak jsme se vrátili k chatě.

Zatopili jsme, dali oběd, první čaj, druhý čaj, třetí čaj a sestoupili z oblak.

Brodě se typickou buší

jsme pokračovali k dlouhatánským visutým mostům. Ty musíš překračovat po jednom a zvláště uprostřed to je jako na houpačce. Je to docela sranda, hlavně se nedívat na tu propast pod tebou.

No a konec završila moje milá spolubydlící Emma, čerstvě plnoleté veganské štěně, o kterou se starám jako o vlastní, a se kterou se teď střídáme ve vaření a nákupech, což nám dělá život lehčí. Ach, to šérování!

Zélandský DIY forever

Že vařím pivo nebo dělám místní punk kina, už jsem tady psal. I přesto, že v poslední době kvůli práci nemám čas ani to, abych vypral závěsy, pustil jsem se zase do nějakých nových malých do-it-yourself projektíků. Ale popořadě.

Letní kino

S letním kinem je konec. Bylo to krásný a bylo toho dost. Celkem jsem uspořádal 10 kin, rekordní návštěvnost byla 14 dospěláků a 6 dětí navrch. Léto už je definitivně fuč (a to i oficiálně, od 1. března je tu podzim) a na posledním kině už byli jen 4 lidi. Ono se není co divit, těch 8 stupňů večer už je fakt málo a ve vzduchu je zase cítit zima.

Králičí výběh

Jó tak naši králíci prostě potřebovali novej výběh. Tak jsme takhle s Koidem jednou posbírali pár palet u obchoďáku, já našel v práci nějaký prkna a hřebíky a donesl svý tesařský náčiní a ohrada jak lusk byla na světě.

Chleba & vůbec

Moje spolubydlící nám skoro každej denně dělá chleba. Když k tomu přidáš domácí pesto, máš nejlepší snídani na světě. Ať žije komunitní bydlení a sdílení; ono až dnes dokážu plně docenit komunisticko-anarchistický podtext refrénu "jeden umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc".

Muesli

V poslední době si ujíždím na domácím muesli. Muesli se skořicí, s oříškama, s támhle tím, s oním. Tadyhle domácí muesli pro Bryce, což je týpek, který mě hostil v Aucklandu, a který mi sem vyslal svojí couhsurferku Soniu. Ach, jak je to všechno propojený.

Kyselý zelí

Přiznám rovnou, že tohle není moje doména, ale spolubydla Koid si tohle dává jakože hodně a jelikož je jeho zelí bombastický, my si ho taky dáváme. Hodně.

Bookwall

To jsem si takhle jednou koupil v Aucklandu knížku za 50 centů a byl to takovej neskutečnej brak, že jsem si s ním vylepil zeď. Teprve pak jsem seznal, že ta kniha nakonec nebyla úplně k ničemu.

Piváci

Jóóóóó piváci. Jelikož mi skončily kina a nějak mi pivsony teď nejedou, trochu jsem ubral s vařením. Ostatně myslím, že zásob máme dost a jestli vybouchne nějaká místní sopka a zasype nás popelem a nám bude docházet vzduch a bude jistý, že za pár hodin umřeme, pořád se můžeme uchlastat k smrti a rozhodnou tuhle poslední věc svých životů sami.