V zemi československý za starými životy

A tak se stalo, že jsem přijel po dvou letech do Česka. Nejlepší, jak se kdekoliv aklimatizovat, je jít na tramp. Prostě se sebereš, hodíš za hlavu všechna očekávání a jdeš za šuměním lesa. A kde les šumí líp, než v Toulcových maštalích? Ach, ty Maštale. Všechno tam je nějaký magický, od hospod schovanejch v tom nejhustším křoví, přes borůvky větší než třešně po křišťálově čistý lesy. Společnici mi tentokrát dělalo štěně štěňovatý.

Ště-ně

Z Maštalí jsem se přes pár rodinnejch setkání dostal na Slovensko. Nějak mi ta aklimatizace prostě nešla. Na Slovensku jsem zkoukl Slovenský ráj. Je to dobrý, je pořád tam.

Údolím Bielej vody

Pak jsem potkal Olivii a Hannese. Kdysi jsem je hostil na Zélandu a dali jsme spolu pár treků. Jsou ze Švédska, platonicky je miluju a jednou s něma budu bydlet na farmě u Uppsaly. Jo.

Klajbič & Olivia

Zkoukli jsme spolu Spišskej hrad

Spišský hrad

a slovenskej venkov. Jako nemůžu si pomoct, ale ty slovenské dědiny už jsou tak hodně punk. Ale krásný, to víš, že jo.

Slovenský venkov

Nakonec jsem dal i ty Tatry moje milovaný.

Z cesty na Východnou Vysokou

A? A čéče nic. Ani to se mnou nehlo. Prostě chodím, vidím, potkávám, pozoruju a nic. Do starejch životů se prostě blbě vrací. Je to zvláštní a těžko popsatelný. Tomu, kdo ví, to nemusím popisovat, a tomu, kdo neví, se to popisuje těžko. Všechno je najednou takový jednoduchý. To každodenní vzrušení z novýho dne je pryč a všechno se zdá být děsně přímočarý a zároveň seknutý a stojící. Je to jako plavit se s vytřeštěnejma očima peřejema, kde to je prostě jasný, co máš dělat a kam jet, každej okamžik je něco, a najednou přijedeš do klidnejch vod, všechno stojí a i když to je taky hezký, tak ty jen rozmýšlíš, jestli teda jako pádlovat někam ke břehu, nebo radši někam s proudem, a nebo radši skočit do vody či přistavit a rozdělat oheň a nebo to pádlo úplně zahodit do křoví a jen koukat na mraky nad tebou; a místo, abys přemýšlel nad tím, co bude nejlepší udělat, jen zadumaně držíš pádlo a zíráš na vážku kolem a říkáš si, jestli se jí z toho rychlýho zabočování tu vpravo a tu vlevo a tu nahoru a tu dolů netočí hlava. Budu nad tím dumat při dalších trampech. Život je fajn.

Dálkový treky a St James Walkway

A tak jsem na Jižním ostrově, kde trávím posledních pár zélandskejch dní. Jde vůbec líp trávit poslední dny, než trekováním? Je něco neskutečně přitažlivýho na dálkovejch trecích. Je to něco úplně jinýho, než jednodenní vejlet. Začíná to plánováním a mrazením v podbříšku, pokračuje balením celýho světa a spíže do starýho ruksaku, a končí vážením všeho, co se může stát, a nakonec bejt připravenej i na to, co se stát nemůže. Následuje cesta samotná, kdy jediný, co musíš ten den udělat, je někam dojít. Chození je snad nejpřirozenější pohyb člověka a je to neskutečně osvobozující pocit vědět, že další den bude tvým jediným úkolem zase jenom trochu popojít. Je to takovej život v kostce, meditace v pohybu. Ať už si s sebou neseš hlavu plnou, nemocnou či svázanou, dřív nebo později ji budeš mít prázdnou jako balón a začneš si v ní skládat svět zase znova jako hrad ze starejch kostek, co už nikdo neví, co nich kdysi bylo za obrázky.

A tak, jednoho mlžnýho rána, jsem se s Annou vydal na St James Walkway, 66 km dlouhej trek u průsmyku Lewis. Obtížnost terénu (řeky, buš, bažiny) spolu se zimou v povětří si žádají 4-5 dní. Začali jsme v samotným průsmyku Lewis. Mlžný opary všude kolem věštily mokro a krásnou zimu.

Lewis Pass

Trek začíná dobře: na dřevěnejch plošinách přes hluboký bažiny. Podobný buržoazie jsou typicky jen v prvních pár sto metrech treků, to aby místní a náhodní turisti měli kde dělat selfíčka.

Dřevěná plošina vedoucí dále do bažin

Jak trek pokračuje do nitra hor, ubývá dřevěnejch plošin, zatímco bažiny se prohlubujou.

Někde nikde

Po tolika trecích na Zélandu jsem došel k tomu, že je tak nějak jedno, jaký trekový boty máš, protože s bažinama nad kotníky ti promoknou úplně všechny. Dobrý boty ti vydrží v suchu vo takovejch deset minut dýl, za to to trvá o den dýl, než ti vyschnou. Typickou noc v chatě tak trávíme vysoušením nejen bot, ale i všeho dalšího, protože když zrovna nemrholí, je takový vlhko, že i nic nedělat znamená moknout.

Sušení v chatě

Jak dny plynou, postupně procházíme přes bažiny, mokřady, mlhy, řeky a obrovský pastviny. To vše za doprovodu kanadskejch hus a místních kachen, kterejch je v údolích mraky.

Ranní mlze vstříc

Za celou dobu jsme nepotkali ani jednoho trampa. Trek je hodně populární v létě, kdy jsou všechny dvacetimístný chaty na treku plný a lidi kempujou kolem, nicméně v zimě jakoby se po všech zem slehla. Vono je fakt, že zélandská zima není pro každýho.

Brodění řek denní chleba zélandskýho trampa jest

Můj kámoš říká, že jestli jde všechno podle plánu, něco je určitě špatně. A tak jsem si zase oživil, jak se rozdělává oheň bez papíru a jaký to je mít na tak dlouhou dobu jen jednu čokoládu, se kterou musíš šetřit jak ďas, zatímco tvý tělo toužebně volá po dalším cukru.

Klajbič jdouce

U dlouhýho trekování je skvělý pozorovat, jak rychle se tvý bytí přizpůsobí novýmu rytmu, jak přirozený to všechno je. Spávat chodíš se setměním, vstáváš před východem slunce a když se na konci dne konečně zastavíš, je najednou takový ticho a všechno je tak klidný, že máš pocit, že něco musí někde brzy vybuchnout jako ohromnej blesk na konci krátkýho předbouřkovýho ticha. A ty hvězdy, ach, většinou jich je tak strašně moc, že už pro ně na nebi není místo a tak padaj dolů jako přerostlý třešně s jarním větrem.

Tramperská chata v noci, ta bílá čára je Klajbič s čelovkou

Na to, jak je Zéland malá země, jsou ty zdejší hory děsně rozlehlý a údolí tak široký, že přejít je zabere dlouhý hodiny. Neumím si vůbec představit, jak to může vypadat někde v kanadský tundře nebo mongolský poušti, tam snad musíš jít celej tejden, než dojdeš od jedný hory k druhý. Nebo jich maj tolik?