Trekem netrekem na Mt Ruapehu

Veskrze lidská představa jest, že nejlepší věci by se měly dělat nakonec. Zatímco děti oblbujeme už od mala frázema "sněz prvně ty brambory a ten smažák s kečupem si nech na potom" a vkládáme do nich podvědomou a zcela pomýlenou představu, že to, co je potom, bude lepší, než to, co je teď, sami se necháváme oblbovat lokální propagandou, že když budem teďka pracovat od nevidím do nevidím, tak se nám to jednou - v důchodu - všechno vrátí, a jako bonus si na ten důchod můžeš sám přispívat hele, nejlíp už tak od těch dvaceti, dvaadvaceti let, šak co, to pětikilo měsíčně tě nezabije, to máš tak akorát na dvakrát do hospody a když si budeš šetřit stovku ke stovce už od teď, budeš si jednou moct místo Starobrna klidně dát sem tam i tu Plzeň, až z toho bude soused z poza plotu tvýho zahradního domku při okraji Adamova ukapávat slinu na tvůj golfovej trávník čerstvě zastřihnutej zánovní sekačkou Mountfield s pohonem na přední kola, takže jakmile budeš v důchodě hele, žádný tlačení sekačky, pojede to všechno samo a do toho na tebe bude ve stínu umakartovýho altánu čekat láhev buržoazní Plzně. Aplaus!

A jelikož jsem zatím nedosáhl buddhovství, tak před pár dny vybalím na nepřipravenou Annu: "Hele, Anči, za pár týdnů se vodsaď pakuju, potřebuju na Ruapehu." Byl to patrně můj výraz, který jí nedovoloval ani pomyslet na 'ne'. Ruapehu je největší hora Severní ostrova a největší sopka Zélandu, je to Mount Doom z Pána Prstenů, věčně sněhem pokrýtá vědma dřímající vždy půl století, aby pak vyplivla padesát let střádané lávové sliny. Zatímco následkem erupce v roce 1945 zemřelo kolem 150 lidí, erupce roku 1995 se obešla bez mrtvých. A tak se, jednoho jasnýho večera, kodrcáme ve starým kombíku na sever. Jo, je to tak, i na jižní polokouli cestujeme za sněhem na sever. Přespíme těsně pod horou v kempu Mangahuia a druhej den za svítání dojíždíme do vesnice Iwikau společně s prvníma dělníkama, kteří pracují na opravě místní lanovky. V zimě to je přeplněný a předražený lyžařský středisko, my se těšíme krásnýmu tichu uprostřed sopečnýho údolí Whakapapa. 

Ranní mlha nad Hauhungatahi, nedoceňený sopky vedle Ruapehu

Začínáme stoupat podél lanovek. Všechno kolem je červený, žlutý nebo černý a pochopitelně sopečnýho původu. Ten den bylo jasno a stupeň ohrožení jen 1 z pětistupňový škály, kdy 5 je všezničující erupce a 1 nic než dým a smrad. 

Ledovec Whakapapa v jeho letní podobě

Cesta nahoru není značená a je doporučená jen pro expertní trampy s výbavou pro přežití v extrémních podmínkách, a tak já už jsem se myslím v životě natrampil dost, abych se podobnejch věcí zalek. Do půlky sopky se dá dobře orientovat podle lanovek, který je potřeba si nechat neustále na očích a obcházet je zásadně zprava, pak se člověk musí držet ledovce Whakapapa - stačí si ho nechat po levý, případně pravý straně, a brzo se dostaneš nad něj, kde uhneš trochu doleva a od meteorologický stanice si to zamíříš do sedla okraje kráteru. A tak tam, po 3 hodinách strmýho stoupání, stojíme, a za celou dobu jsme se ztratili jen jednou, to když jsme uhli od ledovce až moc a najednou stáli na konci hřebene se třicetimetrovou propastí pod náma. Kráter Ruapehu je teda fakt obří, jeho dno má dobrý 2 čtvereční kilometry.

Dno krátera

Vydáváme se po hraně kráteru na Mount Dome, kde se nachází chata pro případy nouze.

Anna zdolávající hřeben Dome

Z chaty slízáme ke kráterovýmu jezeru, který je celý zaplněný ledovcem, jen na povrchu je tenká vrstva zvlněný vody.

Kráterové jezero; v pozadí nejvyššími cípy sopečnýho okraje

V samotným kráteru zevlujem přes 2 hodiny. Jednak dáváme odpočinout znavenejm nohám, a jednak byl ten sopečněj černej prach natolik vyhřátej sluncem, že přímo vybízel k zevlování a vyhřívání se. Teploty se jinak blížily nule - aby taky ne, je podzim a my jsme ve výšce kolem 2600m.

Klajbič zevlujíce

Kráterový ledovec roztékající se pod náporem odpoledního slunce

Sopečným prachem zasypaný ledovec s údolím ledovcové řeky; v pozadí Mount Dome s nouzovou chatou

Cesta dolů už jde sama. Potkáváme skupinu turistů, kteří, vedeni horským vůdcem, si celej trek ulehčili lanovkama. Konec dubna je v podstatě poslední období, kdy se dá na sopku vystoupat bez zimní výbavy. Od května už je vrchol většinou zamrzlý a bez maček a cepínu to fakt nechceš lízt hele. I když to není doporučený, na trek se hodí helma, vono jak se sopka pořád hýbe a kameny valí dolů a stezka není značená, je všechno dost uvolněný a každou chvíli se něco někde valí a sype. Nechci srovnávat a říkat, že tohle byl jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal, protože to vůbec není buddhistický a správný, srovnávat nesrovnatelný, ale byl to jeden z nejlepších treků, jaký jsem na Zélandu dal.

Mt Ngauruhoe, menší, symetričtější sestra Ruapehu

Konec zélandskýho života

Jediná jistota je změna. Nic netrvá věčně a zatímco tohle píšu, tvůj život je zase o krok blíže jeho konci, věčnýho počátku všech životů. Když jsem přijel před dvěma roky na Zéland, nikdy by mě nenapadlo, jak moc toho tady ukončím a o kolik více započnu. Kolik starejch myšlenek nechám umřít, kolik novejch zaseju a jak moc se k některejm věcem vrátím - k pěstování vlastního jídla, se kterým jsem započal v časech svýho dětství, kdy jsem okopával záhony prarodičům; ke čtení, na který jsem zanevřel v době studií, kdy jsem musel číst naprosto zřejmý věci daný na papír někým, kdo zrovna dostal psavou; k buddhismu, svýho času klíčovýho důvodu, proč studovat na univerzitě; k hraní na kytaru, kterou jsem na čas z nepochopitelnýho důvodu vyřadil ze svých priorit; ke stavařině, lásce z dětství, kterou mi znechutily formální studia, jak to mají ve zvyku. Do toho všeho se plete tolik novýho - surfování, kajakování, jogínování, punkování, ukulelování, jazykobraní a spousta dalšího, že nevím, kde s tím vším začít a jak to všechno dát jinak, než rozprostřít po lajně několika dekád, zaklonit hlavu, zavřít oči a zhluboka se nadechnout a s výdechem se zadívat do prázdna a usmát se na něj, zatímco v hlavě jedno velký nic. Dva roky zélandskýho života jsou za mnou a já se tady cítím zabydlenej jako nikde jinde předtím. Vše je tak nějak usazený a i když jsem se nenudil ani den, může to být ta usazenost bytí, která brání některejm klíčovejm myšlenkám rozkvíst. Něco jako když sedíš na pláži, ruce spálený sluncem a vlasy plný písku mastný z oceánskejch vod před tebou, k tobě se blíží temnej hřmící mrak, zvedá se vítr a vlny jsou najednou obří, ty nemáš pláštěnku, jen letní spacák ve starým poštovním ruksaku, nemáš kam se schovat a na postel pod střechou stejně nemáš floka a slzy tekoucí z očí ti jsou fuk - tak přesně v takovejch momentech si uvědomíš: život je fajn. A tak, abych nezapomněl, jak takový momenty vypadaj, a tak, ve snaze najít nový oceánský větry, který mi veženou písek do očí, nastal čas udělat to, k čemu podvědomě už nějakej čas směřuju: začít zase novej život.

Me

Nejlepší způsob, jak se vyrovnat se starým životem, je celej takovej minulej život odstřihnout jako kus liány pod sebou, a šplhat dál po nekonečným stromu života. Může se do zdát krutý, ale je to přece jen další odumřelej konec, po kterým přijde novej začátek. Dyť by ses z toho jinak zbláznil, člověče, ta bezútěšnost otázek "Co kdyby..." by tě obepnula jak studený chapadla podmořský nestvůry a postupně by tě stahovala do těch největších hlubin temnýho nic. I přes tohle ustřihnutí zůstaneš se svým předchozím životem spjat neviditelnými vlákny bytí; něco jako když Buddha vysvětlovatl znovuzrození: i když to je novej počátek, bude navždy spjat s předchozím bytím tak, jako když jeden plamen svíčky zažehne druhej. A tak, když už víš, že chceš započíst novej život, a víš, jak ho chceš žít a co za člověka v něm chceš bejt, nastává otázka zcela prostá až povrchní: kde? Kde chceš ten další život žít? Čím prostší otázky jsou, tím naléhavější bývaj a tím těžší na ně bývá najít odpověď. Hipíci říkali "kdekoliv, jen ne tady", mi v hlavě zni "kdekoliv, klidně tady".

Spojovat vlastní štěstí s konkrétním místem je jedno z nejsilnějších pout, který ti nedovolí překročit vlastoručně vybudovaný barikády výběhu tvýho světa a otevřít bránu do nekonečnejch plání kolem. Nevím, v jakým momentě k tomu došlo, ale nemám pocit, že bych tohle pouto kolem sebe měl a myslím, že tak nějak kolem nikdy nebylo a spíš to bylo jen zdání. Něco jako když seš léta zavřenej v jeskyni a nemůžeš ven, protože její vchod hlídá skalní obr, vo kterým ti řekla máma, a tak se s ním tak nějak smíříš a naučíš žít, dokonce mu říkáš vtipný historky támhle z levýho koutu jeskyně, támhle z pravýho koutu, až máte v jednu chvíli skoro idylickej vztah, pak se ale jednoho dne vzbudíš a víš, že klameš sám sebe, že nemáš rád obra, nemáš rád jeskyni, svůj život, sám sebe a všechno a k čemu to, a tak sebereš odvahu postavit se obrovi a hodíš po něm šutrák a ten se jen odrazí od stěny a ty zjistíš, že to byl jen stín krásnýho keře a že máma prostě neměla pravdu a že věci jsou, jaký si myslíš, že jsou, že svět je takovej, jakej si myslíš, že je, a ty, zbaven iluze, kterou jsi měl za pevně danou, vyjdeš ven a zjistíš, jak moc nedůležitá celá jeskyně je a jak strašně moc jsou některý věci jedno a jak moc je najednou život opravdovější a jednodušší. A tak, zbaven pout, je otázka paradoxně o to těžší: kam teď?

Podvědomně o tom přemýšlíš celý věky a pak se vzbudíš o jedný bezesný noci, zíráš do stropu a cítíš, jak moc seš prázdnej, a že si musíš vybrat, tady a teď, protože bez vidiny začátku novýho života nemůžeš dost dobře ukončit ten starej. A tak sebereš atlas a jezdíš po něm prstem a říkáš si, jaký vesmíry bys kde potkal, pak si vypisuješ pro a proti každýho světa, seřadíš si svý potencionální budoucí životy podle oblíbenosti, přiřadíš jim různý body podle sympatie, a pak to všechno včetně toho atlasu vyhodíš do koše, protože prostě celou dobu víš, kam tě srdce táhne, a tomu neporučíš hele, děj se co děj, to už jsem dávno pochopil, a od počátku jsem věděl, že celý tohle štěněcí racionálium stejně nikam nepovede, protože jednou ses rozhodl spolíhat na svý srdce, tak musíš nýst následky, ať jsou jakýkoli, a pojedeš prostě tam, kam ti srdce velí, děj se co děj.

A tak se zase jednou chystám napěchovat svý bytí do šedesátilitrovýho ruksaku a vydat se objevovat novej svět. Za sebou nechávám nenaplněný lásky, utnutý přátelství a seznam hor, který jsem ve skutečnosti neměl v plánu vylízt všechny, ale když najednou vím, že už to nepůjde, prahnu po tom víc, než kdykoliv předtím. Ale to je všechno oukej, protože přijdou nový seznamy hor, nový domovy a nový lásky.

A tak, milý světe, se v létě mihnu v zemi české a budu objevovat kouty evropské, abych obnovil prastarý zvyky a vztahy. No a pak, s příchodem podzimního listí, nechť Španělsko domovem mým se stane.

Klajbič samotný, černým se pískem brodíce, vstříc novým životům hledíce

Na vandr do Aorangi

Na tramperským plánu tentokrát bylo pohoří Aorangi, který jsme chtěli přejít od severu na jih. Já & Koid. Večer před odjezdem na nás udělá Emma smutný voči, že jestli ji nevezmeme s sebou. A páč Emma umí házet nejsmutnější voči na světě, ani nás nenapadne říct ne. A tak, v sobotu po práci, se seberem a valíme na Pinnacles. Tam popijem nějaký ty domáci piváky, přespíme na parkovišti a za východu slunce se jdem podívat na místní erozní výtvory.

Pinnacles; fotky tentokrát z dílny X. Z. Koida

Pak už není na co čekat a jdem směr chata Washpool. Na zádech batohy se stanem a jídlem na dva dny. Pohoří není vysoký a jak se brzy dozvídáme, je o dost opuštěnější, než i třeba Ruahines, a to už je turismem zcela zapomenutý místo. I když to valíme, co to dá, na chatu docházíme za 4 hodiny s rychlostí pod 1,5 km za hodinu. S takovou nikdy celý pohoří nepřejdem. Kouknu do návštěvní knihy a tam na mě čekaj 3 zápisy za poslední 3 měsíce. Všechno místní lovci, co ani nepoužívaj treky. Některý chaty na Zélandu mají i desítku zápisů denně. Pro nás to znamená, že trek bude dál v nitru pohoří čím dál tím víc neudržovanější, protože tam jednoduše nikdo nechodí. I tak se ale rozhodujem jít dál. Popůjdeme, uvidíme.

Válečná porada u vody

Dáme sváču a vydáváme se k další chatě - Pararaki. Ubohý 4 kilometry nám trvají skoro 5 hodin. Trasa je značená blbě až vůbec a já začínám litovat, že jsem nevzal kompas. Všude samý rokle, prorákliny, krosení spadlejch stromů ve strmejch svazích, klouzání dolů, do toho moskyti, slunce a prach. Klima i flóra jsou v táhle části Zélandu až subtropický a tomu odpovídá i rozmanitý ptactvo. Mám to štěstí, že jdu se dvěma veterinářema, takže mi non-stop vypráví příběhy zdejších ptačích druhů.

Koid a Emma v zápasu s horou

Největší dojeb se stal těsně před chatou, když Emma vrazila do keře ongaonga. Je to několik metrů vysokej keř s ostny na konci listů, který ti propíchnou všechny vrstvy oblečení a zajedou hluboko pod kůži a nechaj tam trochu svýho jedu. Je to v podstatě jedna ze dvou skutečně jedovatejch rostlin tady. Emma dostala asi 10 bodanců do pravý nohy a první příznaky se dostavily během první minuty: znecitlivění, pálení, za chvíli bolest hlavy a celý to napuchlo. Já dostal kdysi jeden dva bodance a je to teda srovnatelný se čmeláčím bodnutím. Rozhodujem se zůstat na chatě, ať si to Emma může chladit přes noc.

Emmina nožka

Koid nám uvaří totálně božskej kuskus.

Při večeři

Noc strávíme ležením na hvězdách a koukáním na trávu.

Po večeři

Ráno se vzbudíme, Emma červená jak rak, že prej jí hoří noha, ale že jinak cajk. No když cajk, tak cajk. Jdem dál. Asi hodinu hledáme trek, protože popis typu "jdi 150 metrů podél řeky, pak do svahu vlevo a tam po 200 metrech začíná značení" jde následovat jedině metodou pokus do svahu-omyl-dolů ze svahu. K další chatě Kawakawa nám to trvá věčnost. Během treku Emma stačí dostat včelí bodnutí a šlápnout do vosího hnízda, který jí naštěstí tentokrát vynechaly a pobodaly jenom mě (sláva!), Koid dostane pár hodnutí od ongaonga do ruky a já nakonec taky dvě do ramene. Na chatě vleze Emma do řeky a prohlašuje, že tam chce zůstat do konce života, což stejně nastane za pár okamžiků, takže se není třeba o co snažit. Její pohled jakoby koncetroval všechnu lítost světa.

Emma v potoce se chladíce

Už není moc o čem přemejšlet, tak velím k ústupu a vydáme se do Kawakawa, což je vesnice u hlavní cesty, kam vede od chaty, kde jsme, polní cesta. Jsme celí udivení na tím, jak jdeme rychle. Vono když se pohybuješ dva dny rychlostí 800 metrů za hodinu, tak najednou ti putování po rovině přijde jako rychlost světla.

Na cestě ke Cape Paliser; v pozadí Jižní ostrov

Z Kawakawa dojíždíme stopákem na Cape Paliser. Místní tuleni nás mají totálně na háku a hážou na nás pohledy hlubokého nezájmu a pohrdání, že by i kočky mohly závidět. Mají za to mý hluboký uznání.

Tuleni, který si umí uvelebit kdekoliv

Pak nezbývá, než chytnout stopa zpět na Pinnacles k autu. Řídím, Emma spí. Když dojedem domů, Emma skočí rovnou do lůžka a spí s přestávkama asi 20 hodin. Taky má další dva dny bolehlav, což je patrně vše díky ongaonga. Vono je asi rozdíl, když dostane pár bodnutí statnej Klajbič, nebo vyzáblá Číňanka, co má 20 kilo i s postelí s ocelovým rámem.

Cesta, na který jsme stopovali cestou na Cape Paliser a zpět na Pinnacles

Trek to byl jako pěknej, jen kdyby vedl občas jinudy, než nepropustnou buší, do který neprosvitne slunce, za to je tam horko jak ve skleníku. Všecko cajk hele, buš, ongaonga, horko, toto, jen myslím, že jsem se trochu přebušil v poslední době, tak si dám na chvíli buší pauzu.