Zablácený a zavodněný Tararuas

Je čtvrtek večer, přijdu domů z práce totálně natěšenej na tramp, když mi spolubydla Merlin s těžkým francouzkých přízvukem už ve dveřích říká: "Ty Majkl, já nevím, mě ty nohy víš, a teďka ty cigára víš, a včera hodně pastis, fakt moc pastis, a těch cigár víš, no a dohromady s kopcem, to nejede, víš." "Pochopil jsem správně, že s náma nejdeš na tramp?" "Oui". "Putain!"
Začnu balit a když už to vypadá, že to zbylo jen na mně a starým dobrým Hughovi, moje Couchsurferka Anna nesměle špitne, že by jako šla taky. "A je to daleko?", ptá se nejistě. "Záleží", odpovídám zcela upřímně dle svýho svědomí. Sednem do auta a někdy kolem 7 hodiny večerní vycházíme horám vstříc. Jít do hor těsně před setměním má nádech něčeho osvobozujícího, zakázanýho a krásně nihilistickýho.

Anna a Hugh na cestě k horám

Za půl hodiny dojdeme k rozcestníku, kterej ukazuje na chatu, kde máme nocovat: Waiopehu Hut, 5-6 hodin. Divný, na mojí mapě stojí 2 hodiny, takže jsem tak nějak doufal, že to dáme za hodinu, a tak nějak sem vo tom stihl přesvědčit oba členy mý posádky, která teď zvedala výhružně obočí. Naštěstí jsou Hugh a Anna rozumný trampi, co věděj, že pokaždý, když někam jdou [se mnou], je potká nějakej dym, tak to obočí zase sklopí a šlo se na věc. Někdy kolem osmý docházíme ke dvěma poměrně zásadním zjištěním:

1) Je v podstatě jedno, jak dobrý boty člověk má, vono když ti bláto sahá po kolena, nateče ti do bot vrchem.
2) Když máš před sebou stezku dlouhou 10 km protkanou miliardou kaluží, nemůžeš si dovolit strávit čas jejich obcházením, páč bys to nešel několik hodin, ale několik dní.

A tak se brodíme osudu vstříc přes nekonečný moře bláta táhnoucí se buší pohoří Tararuas od nevidím do nevidím.

Blátový konečno

Po dvou hodinách se snáší noc a my vytahujeme čelovky. A pak už jen tři trampi, matná světla čelovek a černočerná buš.

Noc snášející se nad horama

Tý noci jsme zvládli asi kilák převýšení, přebrodění pár milionu kaluží, viděli jsme pár vačic, sov a další noční havěti. Na chatu docházíme po necelejch pěti hodinách trampu. Dva litry domácího piva zmizely do pár minut, stejně jako polovina našeho jídla. Nandáme na sebe náhradní oblečení a usínáme spánkem bezesných. Bonus noci bylo, že na chatě chyběl krb a venku mrzlo, ale naštěstí pivo a únava udělaly svý a my se tak vzbouzeli zimou jen občas. Ráno mě nejdříve zaujme pohled na naše boty, které jsou třikrát těžší než obyčejně,

Blátivý boty

a až poté na hory s mlžným oparem kolem.

Tararuas v plný kráse

Po snídani si nasadíme zvlhlý boty a vydáváme se dál do nitra buše.

Typickej pohled do buše

I když trek většinu dne vede po vrcholcích s mírným převýšením,

Spolutrampi po hřebenu kráčejíce

je na něm tolik bláta, že se začínám podivovat, jak se tam vlastně dostalo. Jasný, v údolích a žlabech to je logický, co když ale trek vede přímo po hřebenu vostrým jako papír? To tam fakt napršelo metr vody za posledních pár dní? A nenakýbloval to tam někdo třeba? A jestli jo, tak proč? Co to bylo za člověka? Měl baret stažený do čela a přetékající knír?

Anna v blátě se brodíce

Po třech hodinách čelímě zablácený pravdě: dojdem k rozcestníku a ten říká, že nás čekají další krásný čtyři hodiny brodění. Hugh, kterýho jsem viděl klusat po kopcích dvanáct hodin v kuse, jen s respektem pokyvuje hlavou a přestává rozlišovat mezi pravdou a lží, nebem a zemí, mokrem a suchem, blátem a neblátem, a udělá si piknik uprostřed blátivý louže. Anna je pořád naprosto vyklidněná, až mi to je podezřelý a říkám si, jestli nemá v batohu flašku rumu s kapslí s rohypnolama.

"Seru na to." - Hugh, 17. prosince 2015, Tararuas

A po sváči nezbývá, než se brodit dál a dál. Přemýšlím o tom, jak jsem i docela rád, že Merlin, typickej frantík s baretem na hlavě a věčně zapáleným cigárem v ruce, nakonec nešel, páč počítám, že bychom to obrátili už první noci. Naproti tomu se Hugh a Anna ukázali jako skuteční kiwáčtí trampi, vo kterejch se ne nadarmo říká, že patří k nejodolnějším tramperům na světě. Místo stěžování si tak raději notují starý dobrý Smoko. Nejlepší na tom všem je, že celý tohle blátivý psycho byla vlastně ta lehčí část. Někdy odpoledne docházíme k řece, odkud už to mělo bejt nějakou pohodovou půl hodinu zpět k autu. Aspoň tomu tak bylo v dobách, kdy se tenhle trek stavěl, tzn. patrně v dobách absolutního sucha. Trek totiž vedl korytem řeky, která ale ty vole ten den prostě sahala vod jednoho skalnatýho rohu k druhýmu. Čekala nás tak volba buď jít zpět dvoudenní trek tím blátivým marasmem, nebo narvat co nejvíc věcí do nepromokavýho plastovýho pytlu, zakousnout se do rtu, nahodit životně důležitej úsměv odevzdanosti se do rukou minuty příští, začít zpívat "Yellow Submarine" a nechat se unášet proudem někam za další roh, kde nikdo z nás nevěděl, jestli nás čeká suchej trek vydlážděnej kočičíma hlavama, nebo nekonečně velkej vodopád, pod kterým se rozplácnem jak meloun hozenej ze sedmýho patra na právě vyčištěnou ulici. Tohle je poslední foto, než jsme strčili foťák do dvou zdvojených nepromokavých pytlů, který nakonec stejně promokly.

My, řeku splavujíce

Zabralo nám regulérní dvě hodiny brodění a plavání, než jsme tenhle úsek zdolali. Hlubokej respekt Anně, která se po celou dobu usmívala jak při procházce se psem a za celou dobu řekla jenom jedno "fuck", zatímco my s Hughem jsme se slovní zásobou anglických sprosťáren nešetřili. Většinu času jsme měli vodu "jenom" někde po pás, asi v deseti úsecích jsme museli regulérně plavat. Z celýho tohle ledovýho psycha mám několik poznatků:

1) Největší dojeb je teplota řeky. Můžeš v tý vodě plavat nebo se brodit rychle, jak můžeš, stejně ti to nepomůže a seš permanentě zmrzlej na kost. Čím míň věcí na sobě máš, tím je ti teplejc.
2) Pokud je někde mnohem větší hloubka, než je obvyklý, je to způsobeno zůžením koryta řeky a tím pádem i větším proudem. V praxi to znamená, že když bylo někde nad dva metry vody, bylo úplně jedno, jestli plaveš, nebo ne, protože ten proud je tak silnej, že s tebou zametá od jednoho břehu k druhýmu bez ohledu na tvoje úsilí něco s tím udělat.
3) Ani nepřemýšlej o tom, že bys to dal bosky. Prostě ne, ne, ne. Brodění i plavání v divočině je vždycky bezpečnější v botech.
4) Kameny v botech jsou fakt debilní a stojí za to mít návleky nebo narvat do kotníkáčů cokoliv, co zamezí šutrákům v postupu hloub do tvejch trekáčů. Když máš totiž zmrzlý prsty a chodidla tak, že ztrácíš schopnost s něma hejbat ve směru, jakým chceš, a klopýtáš jak po šesti Plzních, necejtíš ani, jak moc se ti ty šutráky zarejvaj pod kůži a jak hluboko ti třeba zrovna prořezávaj nohu.
5) Plavat s báglem na zádech prostě nejde a při každým pokusu o plavání tě jen potápí. Máš tak dvě možnosti: buď ho sundat a poslat první, což je ale nebezpečný, páč se může seknout někde v peřeji, zatímco ty seš unášenej někam do pryč, nebo si na něho lehneš zádama jak podnikatel na okrasný lehátko a nohama napřed si to na pohodu propeřejováváš vpřed. Hlavně nezkoušej bojovat s proudem, hele, a radši se mu svěř jak robinson větrný bárce.
6) Můžeš topit v autě, jak chceš, ale ten skutečnej pocit tepla máš až doma po horký sprše, korbeli vařícího čaje a chvíli absolutního klidu.

Jóóó Tararuas, ach. Většina lidí říká, jak jsou tyhle hory nudný, páč v nich není zrovna žádná aktivní sopka, není tu žádnej vrchol přes dva tisíce metrů a ani tu nestříká za každým rohem horkej gejzír do dvacetimetrový výše. Pro mě to ale jsou společně s Ruahines zatím nejlepší hory, jaký jsem kdy poznal. Je to tu pořád ještě divoký a panenský. Neexistujou žádný slušný mapy hor, značení je taky hodně volný a ledabylý a potkat někoho v kopcích znamená dvacetiminutovej rozhovor, páč se to stává průměrně méně než jednou za den, takže při každým takovým setkání máš tendenci vyměnit si s druhým trampem dary. Každá zkušenost z těchle hor je tak hodně syrová a ryzí a už teď nemůžu dospat dne, kdy si zase pro jednu zajdu.

Wharite Peak: buší se prosekávajíce

To mi takhle jednou Chris povídá: "Hele, Majkl, s místním ochranářem děláme v buši trek a zítra to jdem zas prosekávat. Zatím jedu jen já a Ian. Je mu přes sedmdesát, ale když na to přijde, maká jako robot. Nechceš se přidat?" Tak určitě. Ukecám ještě novýho spolubydlícího, Merlina z Francie, a druhej den v sedm ráno sednem do ošumtělýho auta a jedem směr Ruahines. Já, Merlin, Chris a starej Ian. Od počátku mi je divný, jak s touhle károu, co měla nejlepší za sebou počátkem devasátek, můžem dojet dál, než na konec ulice, nicméně Ian se tváří sebejistě a tak si nechávám svý obavy pro sebe.

Po půl hodině dojedem na štěrkovou cestu. Jedem po ní asi další půl hodinu a rygoly v cestě jsou hlubší a hlubší a cesta stále strmější. Moc se nedivím, když se nám začně vařit motor. Ian to komentuje slovy, že jeho auto je jako parní lokomotiva, že taky potřebuje pořádně rozehřát, aby podalo maximální výkon. Když nám upadne rezervní pneumatika, už začínám mít nepatrné pochybnosti, jestli to vůbec dojedem. I tohle Ian přešel s ledovým klidem a hláškou o tom, jak je to auto chytrý, že shazuje nepotřebný závaží, když mu to do kopce netáhne. Vytáhne vodněkud rezavej drát, uřeže si kus tkaničky od bot a za pět minut je pneumatika zpět na místě a my můžem valit dál. Od té chvíle má borec můj hlubokej respekt.

Pokračujem ve funícím autě furt nahoru a nahoru, až zmizíme v mlze zdejších hor. Parkujem na Wharite Peak ve výšce 920 m n. m.

Nejdřív trampujem přes 2 hodiny k místu, kdy je třeba začít sekat trek.

A pak se začnem prořezávat nekonečně hustou buší. Ta je tak hustá, že je takřka nemožný jí projít. Pochopitelně nepoužíváme žádný mechanický nářadí, páč to je v buši zakázaný, že jo. Jediný nástroje, který máme, jsou dvě ruční pilky a mačeta. Pracujem kolem 8 hodin, jedinej, kdo se vydrží ohánět pilkou až do úplnýho do konce, je Ian. My ostatní máme totálně zdřevnatělý paže a jediná smysluplná věc, co se s něma dá dělat, je nechat je viset podél těla.

Za ten den jsem udělali kolem 200m novýho treku. Idea je taková, že děláním treku se chrání buš, páč směřuje lidi do jednoho místa, takže ptáci maj klid v ostatních částech. Nejsem si tímhle konceptem úplně jistej, a tak svěřuju svý svědomí du rukou zdejších ochranářů. Před soumrakem se vydáváme zpět k autu. Jedinej, komu se nechce spát a kdo nemá ruce jak z olova, takže může držet volant, je pochopitelně Ian. Smekám mu až k zemi a doufám, že za 50 let to těm mladejm žabákům taky takhle natřu. Příští rok by se měl trek otevřít a všichni dobrovolníci, kteří na něm dělali, budou zmínění v knize o trampský historii Novýho Zélandu. Tím se navždy zapíšu do zdejších trampských kronik a můžu si říkat kiwáckej tramper do konce svých dní.