Jak se nekupuje auto v Aucklandu

Auto kupujeme asi už 3 týdny. Protože jsme nerozhodné gumy, trvá nám to jak Kačinému tátovi přestavba zahradního altánu, který je v procesu plánování, co se známe. OK, neska do toho fakt šlápnu a večer bude kára stát před domem. Najdu si na netu ucházející Toyotu, napíšu na dané číslo a domluvím si za tři hodiny prohlídku. Jedu na smluvené místo. Typická ulice ála Amerika v nic moc čtvrti. Řady domů, před každým z nich nějaký ten černoch, občas se mihne Ind. Kdo nemá kšilt dozadu a řetěz na krku, jakoby nebyl. Asi půl kiláku před smluveným místem narazím na auto, které vypadá dost tak stejně jako to, co jsem si našel na netu. Za okýnkem má napsáno, že je na prodej za cenu o $200 vyšší. Divný. Čeknu SPZ - vida, moje auto!

Píšu majiteli: "Jsem tu"
Majitel: "A kde?"
Já: "No u toho auta"
On: "Tě nevidím. Jsi před domem, jo?"
Já: "No ne, jsem u té Toyoty na Stoddard Rd 201"
On: "Jó aha, ty chceš koupit tu Toyoutu! [á prcina, tak von jich prodává víc, takže překupník a ty máme my kupující samozřejmě nejraděj] Moje žena tam de, počkej tam"
Já: "OK, počkám" (jel jsem sem hodinu a půl MHD, tak to přece jen prubnu, no ne?)

Uběhne 10 minut.
On: "Hele můžeš přijít ke mně domů pro klíče?"
Já: "OK, už jdu."

Jdu. Uběhne 5 minu. Jsem skoro tam.
On: "Hele tak nic, moje žena už tam je i s klíčema"
Já: "OK, vracím se." Se stane no.

Přijdu k autu, tam černoška s výstřihem k pupku. "Helé to jako chceš ty koupit to auto? [mlask mlask] No jako voe dobrý ne? [mlask] Tady sou papíry, ale musí to podepsat můj muž, je jeho [mrk mrk]"
Já: "Nevím, potřebuju to čeknout." Čeknu auto, vypadá v klidu. Vyzkouším, jestli fungují pásy. Nechám si ho nastartovat. Otevřu kapotu, něco odšroubuju a dívám se na to, jako bych věděl, co to bylo. Mračím se do toho. Abych dodal situaci na dramatičnosti, jemně pohybuju rty. Hraju na čas.
Já: "Mohl bych se projet? Jen kolem bloku, že bych si to vyzkoušel, jak to jezdí."
Ona: "Ehmmm noooo, hmmmm [mlask] víš co nééé [mlask] hmmm .. já musím ... musím -- Jo! Musím pro děcko do školky! Budu tu za půl hodiny. Počkej tu, nikam nechoď. Máš peníze u sebe?"
Já: "Ne." (Jo)
Ona: "To je škoda."
Já: "To jo!" (Ne)

Jde pryč. Stmívá se. Podívám se pod motor. Zdá se mi, že ta kaluž, co tam předtím byla, je najednou nějaká větší. Dám tam knížku pohádek, co jsem koupil za 50c v knihovně, abych viděl, jestli to fakt kape. Jde kolem Ind. 40 roků, na hlavě ani chlup, z pod brady mu čouhá kozí bradka obarvená na červeno. Mrká na mě, co tam dělám s tou knížkou. Vysvětlím mu to.

Ind: "Hm, maj frend, kar iz bed. Ročník 1996 byl pro všechny Toyoty děsně špatnej. Schválně, zeptej se Sima. SIME!!!" Týpek, co stojí s autem na semaforu, to otočí a přistaví u nás. Vystoupí. Mluví něco s Indem, nerozumím jim. Sim si mě přeměří, významně kývne, nasedne do auta, otočí ho a jede směrem, kudy přijel. Cool, taky normálka asi.

Ind: "Pojď se mnou, kamaráde, já ti ukážu automechanika, co ti poví víc o tomhle autě i o tom, jak je špatný ročník 1996." Už mi to je jedno celkem, jdu s ním.

Ind: "To auto si chtěl koupit přímo dneska, že? [máš u sebe peníze?]" Nepopřu to ani nevyvrátím. Usměju se, už mi je jasný, že uteču, jen si vychutnávám te pocit, že on to ještě neví. Debatujem jako staří známí. Píše mi majitel auta: "Kde jsi? Kde je moje žena? Nikam nechoď." Usměju se a nechám to být a jdu dál s Indem. Po sto metrech mi ukáže něco jako autodílnu, prostě bouda zbitá z plechu. Před ní je Simovo auto. Dílna má okna z plastu a celá je obarvená na červeno, zrovna jako Indův fous. Do dveří se musí ohýbat. Ind se ohne, vejde dovnitř a vystrčí hlavu ze dveří ven:
"Počkej tady, jen 2 minuty. Nikam nechoď."
Já: "No problem". Třetí člověk během 10 minut, který si mě zamiloval natolik, že mi řekne, abych nikam nechodil. Boží čtvrť! Ind zaleze a já jdu pryč. Všechno mi přijde tak strašně absurdní a směšný, že mě ani nenapadne utíkat, prostě jdu. Ještě mi píše majitel auta: "Už jdu. Kde jsi? Nevidím tě. Kam jsi šel?" Sry, kámo, GPS jsem nechal doma, tak ti nemůžu poslat lokaci. Třeba příště. Volá mi jeho žena. Nezvednu to. Jdu na vlak. Je tma. Přemýšlím, jak to asi dopadlo s Annie z tý knížky, na kterou doteď kape olej pod tím autem. Už se to nikdy nedozvím, nevzpomenu si na název ani autora. Stejně mi to je jedno. Ve vlaku si vymyslím vlastní závěr.

Vykopávám si-se

Vykopávám si nový blog. Měl by být stabilnější, než moje předchozí, které jsme cíleně odsoudil k zániku už v době, kdy vznikaly - zatímco norská veteš byla ohraničená mým studijním pobytem v Norsku, takové pochoďáky zase mým (zatím) posledním rokem v Brně.

Spolu s blogem se vykopávám i z Česka - možná na týden, možná na dva, možná na rok, možná na dva... 8. července 2014, tedy dnes, jsem nasedl do letadla směr Nový Zéland, kde se doufám na nějaký čas usadím. A všechno bude cajk. Všechno - bude - cajk.